Rozhovor s o. Marcianem Morrou OFMCap., očitým svědkem života sv. otce Pia.
Joanna Bątkiewicz-Brożek
Kdy jste se s otcem Piem setkal poprvé?
Bylo mi tehdy deset. Vzali nás, pár kluků – už tehdy jsme uvažovali o řeholním životě – do kláštera, kde pobýval otec Pio. Z tohoto prvního setkání mám však docela negativní vzpomínky.
Proč?
Na druhou stranu i pěkné. Řeholník o. Pia požádal, aby nás vyzpovídal. Ten však poněkud rozhořčeně: „Ne! Jsou to teprve děti, vyzpovídejte je vy, nechtějte po mně, abych ztrácel čas.“ Měl pravdu. Nicméně nás nakonec stejně vyzpovídal.
Byla zpověď u o. Pia něčím mimořádným?
Když mi dával rozhřešení a činil znamení kříže, třásla se mu ruka. Slova rozhřešující formule: „… odpouštím ti hříchy…“ pronášel tak významně, že člověk opravdu cítil, že z něj snímá tíhu hříchu, kterou v sobě až dosud nosil. Věřil, že takto naplňuje své kněžské poslání – že ve jménu Božím odpouští hříchy. Penitent se stával čistým, svobodným a nevinným jako v okamžiku křtu. A právě kvůli tomu lidé přicházeli k otci Piovi – zpověď u něj jim dodávala jistotu, že dosáhli u Boha odpuštění.
A skutečně o. Pio dokázal vidět hříchy a úmysly penitenta?
Ne vždy, pouze tehdy, osvítil-li ho Pán. Říkával tehdy: „A o tomto hříchu mi neřekneš nic?“ Povím vám historku spjatou se známým italským anitklerikálem Giovannim di Pratem. Byl fanatickým komunistou a zároveň velmi nervním a umíněným člověkem. Jednou přibyl do San Giovanni Rotonda, poklekl před otcem Piem a požádal ho o zpověď. Otec Pio mu však jen suše řekl: „Vypadni!“ Di Prato se pobouřeně ohradil: „Ne, já se musím vyzpovídat!“ „Zmiz,“ odsekl o. Pio. Komunista se zpěčoval, načež o. Pio řekl: „Buď odtud odejdeš Ty, anebo já.“ A protože se Giovanni ani nehnul, o. Pio vstal a odešel. Proč? Protože nahlédl do jeho duše a věděl, co je zač.
A neměl ho právě proto přijmout?
Kdepak. Giovanni di Prato prošel krizí, zabředl do hříchu až po krk, a když dosáhl samého dna, vstoupil na cestu opravdového obrácení. Vrátil se do San Giovanni Rotonda, nicméně o. Pio jej znovu vyhnal se slovy: „Kráčíš trnitou cestou, ale jak ti mám udělit rozhřešení, když nechodíš v neděli do kostela? Začni chodit na mši a udělím ti rozhřešení.“ Toto mi vyprávěl sám Giovanni. Poté co se poctivě účastnil osmi po sobě jdoucích nedělních mší, vrátil se spokojeně k otci Piovi a řekl mu: „A teď už mi musíš udělit rozhřešení!“ Jenže o. Pio se jej zeptal: „A na kolik hodin jsi chodil na ty mše?“ „Na 6.30,“ odvětil komunista sebevědomě. „Vidíš tedy sám, otče Pio, že jsem neděli řádně světil.“ Otec Pio se však zeptal znovu: „A to ve tvé farnosti nejsou mše později?“ „Jsou, ale co by tomu řekli lidi, kdyby viděli komunistu di Prata chodit do kostela?“ „Ach tak,“ hlesl o. Pio, „tak v tom případě zase odejdi.“
Dost přísný svatý…
Jenže díky zkouškám, jimž ho otec Pio podrobil, se z Giovanniho di Prata stal světec. Jako jeden z mála mohl vstoupit do cely otce Pia a byl jeho důvěrníkem. Postavil se do čela modlitební skupiny zvané Pecorella, což byly vlastně duchovní děti otce Pia. V okolí Florencie vystavěl kostel a zřídil zde centrum spirituality otce Pia. A do San Giovanni Rotonda přicházely celé zástupy takových di Pratů. Lidé spali u dveří a čekali na setkání s o. Piem.
A to všichni čekali jen na to, aby se vyzpovídali?
Ano. U zpovědnice otce Pia stály vždy dvě řady s lístky s pořadovými čísly – v jedné byli ti, co dorazili zdaleka, v druhé vesničané z blízkého okolí, tzv. duchovní děti otce Pia.
S lístky s pořadovými čísly?
Ano. Lidí toužících po zpovědi bylo totiž tolik, že docházelo k šarvátkám o místo. Na pořádek proto dohlížely speciální skupinky pořadatelů. Kapucíni posléze přišli na nápad zřídit jakýsi úřad pro zpovědi. Jeden bratr měl seznam penitentů, k nimž připisoval přibližnou hodinu zpovědi. Mělo-li trvat třeba měsíc, než dotyční přijdou na řadu, rozjížděli se do svých domovů. Po obdržení telegramu, že na ně už došlo, se sem navraceli.
Kolik času trávil otec Pio ve zpovědnici?
Když byl mladší, klidně i celý den. Později to zkrátil ze 17 na 10 hodin denně.
A kdy vůbec jedl?
Jedl poměrně málo, občas vypil hrnek kakaa či sklenici piva. Prostě se nešetřil. Jednoho dne omdlel. Odvedli jsme ho do jeho cely, aby si odpočinul, a jeden z bratří navrhl odvolat všechny zpovědi. Avšak po pěti minutách nás otec Pio požádal, abychom jej odvedli zpět do zpovědnice, poněvadž tam trpí lidé. Ostatně vyčerpání bylo též příčinou jeho výbuchů hněvu.
Cože? Světec se rozčiloval?
A jak, jejda! Vysvětloval, že to plyne z jeho naturelu a že s tím nejde nic dělat. Otec Pio byl vězněm zpovědnice. Když ji po těch 16 hodinách opouštěl, hned ho obklopily ženy a prosily ho o modlitbu a dotýkaly se ho. Já bych se taky rozčílil.
Jaký byl vlastně tento stigmatizovaný světec jako člověk?
Krásný. Co mne se týče, nikdy o něm nevyprávím jako o člověku obdařeném stigmaty či schopností bilokace a dělání zázraků. Tehdy totiž není vidět bratr, z něhož čišela energie, inteligence a duchaplnost. Dokázal vyčíst z lidského pohledu vše a občas byl též sarkastický. Známá je historka, kdy za ním přišla pro radu jistá žena z Foggie. Měla stanout před soudem kvůli údajnému nelegálnímu kšeftování s moukou. Po druhé světové válce to byl způsob, jímž lidé bojovali proti všudypřítomné bídě. „Otče Pio, mám si najmout advokáta?“ zeptala se ho. „Ne, běž k soudu sama a odpovídej na všechno opačně – když se tě zeptají na jméno, uveď svou adresu atd.“ Žena se té radě podivila, nicméně jí uposlechla. Soudce usoudil, že je blázen, a nařídil ji vyvést ze soudní síně. Byla osvobozena. Přijela k otci Piovi s výčitkami svědomí, protože „hřešila tím, že před soudem předstírala, že není normální“. O. Pio ji však opáčil: „Ale kdepak, nic jsi nehrála, ty opravdu nejsi normální.“ Ta historka se tak zalíbila našim bratřím, že z ní udělali divadelní představení (smích).
Účastnil jste se i mší sv. sloužených otcem Piem. Proč trvaly tak dlouho?
Nebylo to rozhodně pravidlem. Když mohl sloužit mši sv. v kostele, sloužil ji dvě hodiny. Poté mu však Vatikán nařídil zkrátit slavení Eucharistie na 45 minut. Jakkoli ho to dost trápilo, uposlechl, což byl rovněž jeden z atributů jeho svatosti – byl poslušný Církvi dokonce i v tam, kde mu to způsobovalo mnoho bolesti. A když mu dva roky na to zakázali sloužit mši sv. veřejně, sloužil ji v klášterní kapli, a to i několik hodin. Bratr, který mu při mši ministroval, často usnul. A proč ji sloužil tak dlouho? Během mše byly dva momenty, kdy otec Pio doslova znehybněl: při modlitbě „za živé“ těsně před Proměňováním a po ní.
A co se s ním v těch chvílích dělo?
Upřeně zíral na nějaký bod a nehybně stál třeba i půl hodiny, jako by vůbec nebyl. V té chvíli se mysticky sjednocoval s Bohem. V kostele nastalo naprosté ticho, v němž jsme setrvali až do okamžiku, než se otec Pio „vrátil“ a pokračoval v modlitbě. Zlé jazyky tvrdívaly – „teď hledí na nějakou ženskou“. (smích)
Hovořil jste o duchovních dětech otce Pia. Kdo se takovým dítětem mohl stát?
Přišel jsem za ním a požádal ho, zda se můžu stát jeho duchovním synem. „Můžeš, ale nedělej mi ostudu,“ odpověděl. Otec Pio se nezajímal jen o duchovní záležitosti svých „dětí“, nýbrž i o jejich život, zdraví, včetně naprostých maličkostí – trápí tě ještě kašel, horečky? A jako otec udílel i rady: „Prodej tento dům a kup tamten grunt.“ Lidé se k němu tedy hrnuli v obrovském množství. Jedni se stávali jeho duchovními dětmi a přijížděli, aby se u něj vyzpovídali a poradili – pamatoval si je všechny. Byli též tací, co opouštěli své domovy v Americe, Dolomitech či na Sicílii a nastěhovali se do San Giovanni Rotonda. Chodili na mše sloužené otcem Piem a každých 15 dní se u něj zpovídali.
Dnes jsou takových duchovních dětí o. Pia na světě tisíce. Co to vlastně znamená být duchovním dítětem otce Pia?
Žít tak, aby člověk neztratil z očí Otce, žít evangelium, držet se učení Církve, žít blahoslavenství, odpouštět, chránit lidský život, nebýt lhostejný k potratům a všem těm manipulacím s lidským životem. Samotné odříkání pěti Otčenášů nestačí. Potkáš-li chudáka, nesmíš kolem něj lhostejně projít. A nemáš-li mu co dát, aspoň se na něj usměj. Duchovní děti otce Pia musí dnes vytvářet lepší svět činit lepším.
Otec Pio požadoval po svých duchovních dětech, aby se uvolily k tomu stát se tzv. zástupnou obětí. Oč jde?
Pokusím se to vysvětlit na příkladě otce Edoarda. Tento náš bratr se jednoho dne nervově zhroutil a jeho stav byl velmi vážný. Musel být hospitalizován v nemocnici. Obrátil se na o. Pia se slovy: „Otče, pomožte mi, uzdravte mě jednou provždy.“ Otec Pio to však odmítl: „Nemám na svém těle už ani pět centimetrů, jimiž bych mohl nést tvou nemoc.“ Otce Edoarda to zasáhlo: „Znamená to, že abych se uzdravil, musel byste vy místo mne onemocnět?“ A právě o to při zástupné oběti jde – jeden přebírá nemoc druhého, churaví, potažmo se rozhoduje pro psychické utrpení, popř. jiné soužení místo toho druhého. Stejně jako se Ježíš Kristus obětoval za nás.
Ale to je vysoká laťka
Jak se vytváří dnešní lepší svět? Formulováním zákonů, zlepšováním životních podmínek, zdokonalováním společenských systémů. Jenomže to neeliminuje zlo. Lidé jsou zaujati honbou za vlastním prospěchem. Tím pádem jsme my zodpovědní za druhé, za jejich spásu. Kvůli tomu jsme byli pokřtěni – při křtu otec Pio vždy dodával: „Kéž to posvětí tebe i ostatní.“
Copak Pán Bůh potřebuje naše utrpení?
Pán Bůh nepotřebuje nic, ani Otčenáš – potřebujeme to my. Nikoli Bůh, ale naši bratři potřebují utrpení. Jde o to nastolit ve světě tento způsob uvažování: žijeme jeden pro druhého, nepracujeme pro sebe, ale pro druhé. Vaší prací je klást otázky mj. někomu jako já. Pán Bůh to nepotřebuje, ale chce, abyste svým psaním předávala světu Jeho ideje.
Z polského časopisu Gość Niedzielny (26/2011) přeložil L. R.