Byl zapřisáhlým nepřítelem Boha i Jeho církve, byl mužem, jenž bytostně nenáviděl vše katolické a s oblibou se veřejně rouhal. Ale jednoho dne si pro něj osobně přišla Panna Maria a on se stal šiřitelem slávy její i jejího Syna a zasloužil se o oficiální uznání Zázračné medailky papežem. Ten muž se jmenoval Alfons Ratisbonne.
Narodil se 1. května 1814 ve Štrasburku v rodině pohádkově bohatých židovských bankéřů. Židem však byl pouze podle krve, víra předků mu neříkala zhola nic. Nezájem o věci duchovní byl vůbec jeho poznávacím znamením, byl typickým dítětem své doby, klasickým intelektuálem této epochy, v níž ostošest bujely osvícenské bludy, Bůh se stával pouze prázdným a nic neříkajícím pojmem a na věřící se pohlíželo v nejlepším případě se shovívavým úsměvem. Tyto postoje do sebe Alfons nasával prakticky s mateřským mlékem a v deseti letech se z opovržení změnily na nenávist. Tehdy se totiž jeho o dvanáct let starší bratr Teodor obrátil na katolickou víru a později se stal dokonce knězem. Bratrova konverze se pro něj stala spouštěčem až proletářské nenávisti vůči katolictví i Bohu samotnému. Kde mohl, tupil Jej i Jeho věrné, veřejně se rouhal a vystupoval proti církvi. Kněze měl za prolhanou pakáž, co obelhává důvěřivý lid, aby z jejich peněz mohla vést zahálčivý život. Na bratra po jeho vysvěcení nadobro zanevřel a na každém kroku na něj nasazoval. Vyčítal mu mimo jiné, že může za nenávistné slovní i fyzické útoky židovské komunity, jimž musel on i jeho rodina čelit, když Teodorova konverze vešla ve známost.
Mladý Žid Ratisbonne tedy vyrůstá naplněn hněvem a záští, naplněn myšlenkou emancipace svých židovských soukmenovců, kterou však nechápe ve smyslu starozákonním, s vidinou příchodu Mesiáše, nýbrž na bázi materialistické myšlenky židovského osvícenství rovnosti všech se všemi, zejména pak vyhranění vůči křesťanské většině. Po studiích zahajuje kariéru bankéře, užívá si života plnými doušky a vše ukazuje na to, že se stane uznávaným, úspěšným a bohatým mužem. Po otcově smrti (v r. 1830, v roce Teodorova vysvěcení na kněze) přichází nabídka bezdětného strýce, který si mladého liberála oblíbil, aby se stal podílníkem v jeho bance. Zasnubuje se se svou šestnáctiletou neteří Florou, na ženitbu však pro Flořin nízký věk není zatím pomyšlení. Stačilo málo a jeho život by se hnul docela opačným směrem. To by se ovšem na přelomu let 1841 a 1842 nesměl vydat na cestu na Maltu a Blízký Východ. Vyjížděl na ni jako ten, kdo křesťanství považuje za lež, vracel se jako přesvědčený katolík rozhodnutý bránit věčné pravdy i za cenu ztráty vlastního života.
Když 8. 12. 1841 vyplouvali z Marseille do Civitavecchia, zazněly dělostřelecké salvy. Na svou otázku, co se to děje, dostal odpověď: „Víte, pane, dnes je svátek Neposkvrněné Panny Marie, no a dělostřelci střílejí na počest své patronky.“ To mu stačilo. Zasakroval a se zhnuseným výrazem ve tváři odešel do své kajuty. Kapitán se jej otázal, co se děje. „To je hnus! Chtěl jsem se stavit do Říma, ale z těch pánbíčkářských ceremonií mi je zle. Stejně jako z toho proklatého papežova města. Do žádného Říma nepojedu!“
Zvědavost a touha vidět zašlou slávu antického města však přece jen zvítězily a on v Římě zastávku přeci jen učinil a rozhodl se jej projít. Oč dychtivěji pohlížel na takové Koloseum, o to lhostejněji se díval na majestátní věže kostelů. „To je hrozné – Řím, Věčné město a nyní tu vládne ten arcilotr s tiárou na hlavě,“ posteskl si ve svém deníku. Neopomněl navštívit ani židovské ghetto, kde ho poměry, s nimiž se v něm setkal, přiměly svou averzi ke všemu katolickému ještě znásobit. Neodradilo ho to však v odhodlání poznat „Věčné město“ celé. Při jedné pochůzce se rozhodl navštívit svého dávného přítele – Gustava de Bussiéres. Poseděli, zavzpomínali, navzájem se dobírali kvůli svému původu, Gustav jej polovážně, položertem přemlouval, ať se stane protestantem jako on. V jeho domě se setkal i s jeho bratrem Teodorem. To byl katolický konvertita a blízký přítel o. Teodora Ratisbonna, Alfonsova bratra. Když pak měl Alfons před plánovaným pokračováním cesty směr Neapol, ze slušnosti zanesl svému novému známému svou vizitku – to pro případ, že by jej chtěl někdy ve Štrasburku navštívit. Původně ji chtěl předat jen Teodorově majordomovi, ten ovšem neuměl francouzsky, a tak počkal na samotného Teodora, aby se s ním rozloučil. Jeho nový přítel jej srdečně přivítal a na chvíli si sedli, aby se pobavili. Ratisbonne jako vždy lhostejně hovořil o tom, co v Římě viděl, a mezi řečí konstatoval, že možná jen takový kostel Ara Coeli na něm zanechal alespoň jakýs takýs dojem, prý dokonce zapůsobil i na jeho sluhu. „Vidíte, to proto, že to byl katolický kostel,“ poznamenal Teodor. Jenže Alfons odtušil, že možná šlo o duchovní prožitek, rozhodně však ne křesťanský, ježto pro něj jsou všecka vyznání úplně stejná. Teodor na to odpověděl: „Záleží na úhlu pohledu, já si myslím něco jiného. Ale dobře, když si to myslíte, když si myslíte, že jste takový veleduch, že vámi nic nepohne, vezměte si ode mne tuto medailku a noste ji na krku.“ „O co jde?“ zeptal se mladý Žid. De Bussiéres vytáhl zlatou Zázračnou medailku a pověsil ji překvapenému druhovi kolem krku: „Nebojte, nic se vám přece nemůže stát, když jste tak pevný ve svém přesvědčení.“
Alfons byl v rozpacích, ale taktně medailku přijal. Ale Teodor pokračoval: „A ještě něco: Slibte mi, že se budete denně, ráno a večer modlit modlitbu sv. Bernarda: ,Pamatuj, láskyplná Panno Maria‘. Mám však jen tento jeden text, tak si jej doma, prosím, opište a přineste mi ten můj nazpět,“ pojistil se Teodor, aby Alfons s textem modlitby přece jen přišel do styku a nevyhodil jej za rohem do koše. Mladému židovskému bankéři to přišlo tak bizarní, že neodporoval. Uškodit mi určitě neuškodí a kdykoli ji můžu zahodit, řekl si. Ať má radost, kašpar jeden katolický. Navíc to bude pikantní historka do mého cestovního deníku: kdo by to byl řekl – stanu se katolickým apoštolem, ušklíbl se.
Teodor ještě téhož večera zašel za svým otcovským přítelem, hrabětem de Laferronaysem, aby jej požádal o modlitbu za Alfonse. „Víte, já přímo cítím, že se obrátí,“ řekl. „Teodore, slibuji ti, že se za něj budu modlit a už nyní ti povídám – on se opravdu obrátí,“ prohlásil starý hrabě. Nazítří šel hrabě na mši sv., kde se podle svého slibu za obrácení zapřisáhlého nevěrce modlil. Večer pak skonal.
Z náhlého popudu odložil Alfons o pár dní svůj odjezd a kromě prvního večera se dokonce snažil poctivě plnit svůj slib – Bernardovu modlitbu odříkával a za chvíli mu nešla z hlavy, což mu dost vadilo, poněvadž alergie na vše křesťanské v něm rostla den ze dne.
Teodor de Bussiéres se nazítří rozhodl provést Alfonse Římem. Navštěvoval s ním katolické chrámy a ukazoval mu nádheru jejich interiérů. Tomu se ovšem nic nelíbilo a například takové obrazy mučedníků se mu přímo hnusily. Nedovedl pochopit, jak může někdo obětovat život kvůli chiméře. Neopomněl svého přítele popíchnout: „Chápu, oč vám jde, když mě taháte do těch vašich kostelů. Ale nemyslete si, že mě obrátíte. Zůstanu, jaký jsem.“ Teodor mu opáčil: „Víte, já jsem přesvědčen, že se už brzy obrátíte. Bůh si vás přitáhne k sobě, i kdyby měl kvůli tomu poslat anděla z nebe, ale přitáhne si vás k sobě,“ řekl v okamžiku, když v kostele sv. Jana Lateránského přicházeli ke Svatým schodům, po nichž kdysi přicházel Ježíš k Pilátovi a jež byly z Jeruzaléma přivezeny sem do Říma. A hlasitě, aby to jeho nevěřící druh slyšel, pronesl: „Vítejte, Svaté schody, vedle mne jde Izraelita, který vás co nevidět bude stejně zbožně vítat jako teď já.“ Alfons se tomu upřímně zasmál. „No, smát se můžete,“ řekl mu Teodor, „ale jsem pevně přesvědčen, že brzy po těchto schodech budeme vystupovat po kolenou společně.“ Nato se rozešli.
V den svého odjezdu si Ratisbonne domluvil se svým přítelem schůzku na Španělském náměstí. Chtěl se s ním rozloučit – tentokrát už definitivně. Potkal ho, jak jede do kostela sv. Ondřeje delle Fratte, kam jel zařizovat záležitosti spjaté s pohřbem hraběte de Laferronayse. Teodor Alfonse vyzval, ať se k němu přidá a počká na něj v útrobách chrámu, zatímco on bude v sakristii vyřizovat potřebné formality. Alfons svolil. Byl čtvrtek 20. ledna 1842, krátce před polednem.
Zatímco de Bussiéres byl v sakristii, jeho mladý židovský přítel v mezičase čekání bloumal kostelem a chladně a bez zájmu obhlížel výzdobu. Když se však de Bussiéres zhruba po deseti minutách vrátil, nikde jej neviděl. Prošel celou svatyni a až v boční kapli sv. Archanděla Rafaela spatřil schoulenou klečící postavu s dlaněmi přitisknutými k obličeji. Když přišel blíž, poznal v ní Alfonse. Promluvil na něj: „Alfonsi!“ ale ten nic. „Alfonsi! Slyšíte, Alfonsi!“ Zatřásl jím, pak ještě jednou, začal na něj volat, ale ten stále nereagoval. Zvedl mu hlavu a oddělil mu dlaně od tváře. Ta byla celá zalitá slzami, na Alfonsových rtech byla přitisknutá Zázračná medailka a sám Alfons se mírně chvěl. „Já ji viděl,“ řekl hlasem jak z jiného světa. „Koho?! Koho jste viděl?!“ „Ji!“ odvětil. „Ach, jak se za mne musel modlit,“ hlesl. Teodora ovanula posvátná bázeň, která ještě vzrostla, když z přítelových slov uslyšel: „Dělejte si se mnou, co chcete, vezměte mě, kam chcete, poslechnu vás na slovo.“
Teodor vzal přítele v tušení, že se právě stává svědkem něčeho velkého, k sobě domů, aby si tam odpočinul. Tam Alfons zajíkavě pronášel: „Ach, jak jsem šťastný! Šíleně šťastný! A jak nešťastní jsou mí bratři. Za nic na světě už nemůžu žít bez křtu, ani jednu minutu. Já toužím, bytostně toužím po křtu a je mi jedno, jestli mě pak roztrhají na kousky. Ó Bože, jak toužím být pokřtěn!“ „Co se stalo?“ zeptal se ho Teodor konečně. „To vám nemůžu říct, to můžu říct jen na kolenou knězi. Nikomu jinému!“ Teodor jej tedy zavedl k jezuitovi, o. Villefortovi, na nějž ještě před pár dny vykřikoval mladý Žid nejapné poznámky. A jemu Alfons vkleče vyznal toto:
„Byl jsem v tom malém kostelíku takřka sám. Žádné z uměleckých děl, co tam všude kolem byly, mne nijak neupoutalo, prostě jsem se jen zcela bezmyšlenkovitě rozhlížel kolem sebe. Pamatuji si jen černého psa, který přede mnou poskakoval. Náhle zmizel i ten pes, co pes, celý kostel najednou zmizel. A já neviděl nic, vůbec nic, přesněji řečeno, ach můj Bože, viděl jsem jen jedno jediné!!! Celý prostor zahalila tma a veškeré světlo se koncentrovalo na jediné místo v kapli. Podíval jsem se tím směrem a na oltáři stála ona sama, nejsvětější Panna Maria – tak vznešená, tak… tak nádherná a přesladká… stála tam plná milosti, ach… Měla roztažené ruce v nevyslovitelně krásném gestu lásky a odpuštění a z těch rukou vycházely paprsky nejjasnějšího světla. Vypadala jak na té medailce. Pokynula mi, abych přistoupil a poklekl. Tomu nešlo, nešlo odolat! Padl jsem na kolena tak, jak jsem byl, zkoušel jsem se na ni dívat, ale nebyl jsem s to snést její nádheru a svatost. Přesto jsem však všemi póry těla zcela zřetelně cítil její přítomnost. Nejsvětější Panna neřekla ani slovo, přesto jsem v tom jednom jediném okamžiku pochopil vše – žalostný stav, v němž jsem se nacházel, spoušť, jakou ve mne způsobil hřích a krása katolické víry. Pochopil jsem vše, ale jak mám vyjádřit něco, co je nevyjádřitelné?! Každý pokus o popis by byl znevážením té nádherné nevyslovitelné pravdy. Byl jsem tam, klečel jsem na zemi, plakal jsem, byl jsem, byl jsem naprosto bezvládný, dokud mě pan de Bussiéres neprobral. Vůbec jsem nedokázal odpovídat na jeho otázky. Pak jsem stiskl medailku, kterou jsem měl na krku, a políbil jsem vroucně vyobrazení Nejsvětější Panny, z nějž vyzařovalo tak láskyplné světlo, že nenacházím slov, abych to mohl popsat… Ano, to byla ona! Ona! Nevěděl jsem, kde to jsem, nevěděl jsem, kým jsem, zda jsem Alfons nebo třeba někdo jiný. Ta změna ve mně byla taková, že se ze mne stal úplně nový člověk. Z duše mi vytryskl tak nadšený výkřik radosti, že… Cítil jsem, jak z mých očí spadla rouška… Ne jedna, ale několik roušek, které mi až dosud bránily vidět. A najednou mizely jedna po druhé, jako když mizí sníh pod paprsky slunce, jako když pod nimi náhle roztaje led. Vím jen jedno: když jsem vstupoval do kostela, všechno jsem ignoroval. Když jsem z něho vycházel, viděl jsem všechno naprosto jasně.“
Zčistajasna byl Ratisbonne neochvějně, bezmezně, více než stoprocentně přesvědčen o pravdivosti katolické víry. Zopakoval, že má jednu jedinou touhu – nesmírně, bytostně chce být pokřtěn. O. Villefort neseznal v jeho slovech nic pochybného, dovolil mu svědčit o oné události veřejně. Prvního, koho na ulici potkal, byl jeho známý jménem Human. Když se mu Alfons pln nadšení svěřil, že je z něj katolík, a v euforii začal chválit Boha, myslel si Human, že se pomátl. Vždyť ještě před několika desítkami minut spolu seděli v kavárně, nezávazně spolu debatovali o všem možném a tento mladý Žid podle svého zvyku ostentativně dával najevo svou nudu a pohrdání. Až když jej Alfons spravil, co právě prožil, Human pochopil. Stalo se něco zázračného. To pochopil i generální představený jezuitů, k němuž ho vzal o. Villefort. Generál byl obezřetný a Ratisbnonovi řekl, že s sebou takováto milost ponese v budoucnu též velký kříž a jal se mu předčítat vybrané pasáže z Kempenského Následování. Ratisbonne jej požádal, aby mu tento text poskytl k celoživotnímu rozjímání. Požádal též, aby mohl celou noc dlít v modlitbách u katafalku s rakví zemřelého hraběte Laferronnayse, ale bylo mu povoleno jen pár hodin. I za ty byl nesmírně vděčný.
Obrácení mladého Žida bylo prvotřídní senzací. Tu nešlo o nějakého řadového podomního obchodníčka z ghetta, ale o zámožného francouzského bankéře, velkou naději liberálů a svobodných zednářů v jejich proticírkevním boji, člověka nesnášejícího vše, co na sobě mělo znamení Kristova kříže. „Celou svou svobodu odevzdávám Pánu. Zasvěcuji Mu svůj život, abych sloužil církvi… pod ochranou Panny Marie,“ prohlásil. Papež Řehoř XVI. proto osobně vyslal o. Geberta, předního dobového teologa a znalce Písma, aby se s ním setkal. A tento kněz byl doslova fascinován mimořádnými znalostmi čerstvého konvertity o věcech božských. Hovořil o nich s naprostým přehledem a netajenou vroucností. Jak je to možné? Vždyť nikdy předtím žádnou duchovní knihu nečetl, všemu křesťanskému se vysmíval a haněl to, neznal ani Starý zákon a najednou tu rozmlouval o věcech, jež byly těžko rozlousknutelným oříškem pro řadu věhlasných teologů, a to dokonce s takovou grácií, s takovou znalostí problematiky, že až mrazilo v zádech. Když pak spolu dleli na adoraci před vystavenou Nejsvětější Svátostí, řekl mu Ratisbonne, že si vůbec nedokáže představit, co jako nepokřtěný prožívá při pohledu na Krista v Eucharistii. O svém prožitku z kostela sv. Ondřeje delle Fratte odmítal hovořit v nepřítomnosti kněze – tentýž člověk, co ještě před několika málo dny kněze veřejně tupil a urážel je.
Zatímco v římských ulicích se odehrával karneval, on se v tichu jezuitského kláštera připravoval nejspíše ke křtu. K tomu došlo 31. ledna v jezuitském kostele Il Gesú, narvaném doslova k prasknutí. Nikdo si nechtěl nechat ujít příležitost, až papežův vikář, kardinál Mezzofanti, pronese ona nádherná slova „Ego te baptisto.“ Alfons dostal při křtu jméno Maria, během obřadu svíral v sevřené dlani růženec a při Proměňování plakal. Celý akt působil tak silným dojmem, že i Alfonsovi protestantští přátelé, kteří se ze zvědavosti dostavili, klečeli a byli skrz naskrz proniknuti dojetím. Zpráva o zázračném obrácení a křtu nedávného rouhače proletěla celou Evropou, ba celým světem. Z úst do úst se neslo vyprávění o tom, co se v onen lednový čtvrtek událo v jednom z římských chrámů. Na základě tohoto obrácení došlo záhy k četným konverzím po celém světě, Boží milost zasáhla prostřednictvím obrácení jednoho člověka srdce mnoha jiných.
Alfons Maria Ratisbonne později napsal: „Kdyby mi ono ráno 20. ledna 1842 někdo řekl: ,Ty, pyšný žid se staneš katolíkem‘, měl bych ho za největšího blázna na světě… Kdyby mi někdo v okamžiku, kdy jsem vstupoval do kostela sv. Ondřeje – bylo to v poledne –, řekl: ,Za čtvrt hodiny se budeš klanět Ježíši Kristu, svému Bohu a Pánu, budeš ležet v prostraci v tomto chudém kostelíku a budeš se bít v prsa u nohou kněze v jezuitské koleji, kde prožiješ masopust, aby ses připravil na křest, za čtvrt hodiny budeš ochoten obětovat se pro katolickou víru, zřekneš se světa, svých zálib, svého majetku, své cti, přátel, své slibně se rozvíjející kariéry, zřekneš se i lásky své rodiny, respektu svých přátel, vážnosti u Židů a nebudeš mít zájem o nic jiného než sloužit Ježíši Kristu a nést Jeho kříž až do smrti‘, říkám, že kdyby mi nějaký prorok toto předpověděl, měl bych za to, že není bláznivějšího člověka, než je tento: snad jen takový, který by něčemu tak šílenému, tak bláznivému věřil. A přece toto bláznovství je dnes mou moudrostí a mým štěstím. Co jsem z toho kroku mohl získat, jaký jsem z toho mohl mít prospěch? Byl jsem přece bohatý Žid z rodiny, která se zřekla mého bratra, jenž se stal knězem, měl jsem navíc dědit po svém bohatém strýci, měl jsem se ženit, měl jsem před sebou zářnou kariéru! Co mě k tomu přimělo? Čtení katolických knih? Žádné jsem se nikdy ani nedotknul! Rozhovory s katolickými přáteli? Já žádné neměl! Pronásledoval jsem svého bratra a vůči křesťanské víře jsem byl nastaven výhradně nepřátelsky! Nebo to Řím a jeho památky na mne tak zapůsobily? Vždyť já v římském ghettu vzplanul ke křesťanství ještě větší nenávistí! Nebo mě snad chcete obvinit ze samolibosti, že na sebe chci upoutat pozornost?! Ne! Důvod mého obrácení má jen jedno jméno – Maria!“
Velkou radostí byla Alfonsova konverze pro jeho bratra – kněze. Obrovskou, nevyslovitelnou. Kolik modliteb na tento úmysl za ta léta k Bohu vznesl… Alfons mu ještě z Říma napsal dopis, v němž ho vyzval, aby zprostředkoval židovským dětem výuku křesťanství a koupil dům, kde by tato výuka probíhala. Teodor měl zprvu pochybnost, věděl o celé řadě Kongregací či církevních spolků, jež měly jepičí život. Vrhl se na kolena a odevzdal to Nejsvětější Panně: „Učiním, cokoli mi řekneš. Pokud jsi dala Alfonsovi to vnuknutí ty, dej mi znamení. Pošli mi jedno jediné židovské dítě a já budu vědět, že je od tebe.“ Večer pak četl dopis zpovědníka sv. Kateřiny Labouré o. Aladela, kde jej dotyčný páter žádal, aby se ujal dvou dětí těžce nemocné Židovky. Otec Teodor věděl – byly od ní. Založil Kongregaci Panny Marie Sionské, jejíž členky zasvětily svůj život obrácení židovského národa.
To už byl Alfons v jezuitském semináři v Římě. 24. září 1848 byl v Laval vysvěcen na kněze. Už čtyři roky po vysvěcení (1852) uposlechl Božího hlasu a požádal generála jezuitů otce Roothaana o povolení vystoupení z řádu, aby se odteď mohl po boku svého bratra Teodora plně věnovat práci na spáse svých židovských soukmenovců. Otec Roothaan mu to povolil, poznal, že jde o hlas živého Boha, čímž ale úzká spolupráce jezuitů bratří Ratisbonnových nekončila. Ostatně, Teodor se při sepisování vnitřních pravidel Kongregace inspiroval těmi ignaciánskými.
Alfons spolu s několika kněžími založil mužskou odnož Kongregace – r. 1855 byla pod názvem Kongregace kněží Panny Marie Sionské potvrzena. Rozhodl se najít místo pro stavbu kláštera přímo v srdci židovství – ve svatém městě Jeruzalémě. Sám latinský patriarcha si přál, aby zde Kongregace začala působit. Alfons za značnou sumu zakoupil Praetorium (peníze sháněl po celé Evropě), v němž Pilát ukázal Židům zbičovaného Spasitele a následně odsouzen k trestu smrti ukřižováním. Nazval tento dům „Ecce Homo“ a ono místo vyčlenil pro kapli – ta byla r. 1902 povýšena na baziliku. V Jeruzalémě založil školu a internát pro děti všech vyznání. Když v r. 1860 vypukl tzv. Libanonský konflikt, při němž muslimští Drúzové pobili tisíce křesťanů žijících v Sýrii a vypálili na šedesát křesťanských vesnic, běhaly po ulicích rázem stovky sirotků. Otec Ratisbonne obratem zřídil tři velké sirotčince a peníze na ně sháněl opět po celém kontinentě, který neúnavně projížděl křížem krážem. Kvůli informovanosti veřejnosti o činnosti Kongregace začal vydávat ročenku „Anály misie Kongregace Panny Marie Sionské ve Svaté zemi“. Významnou pomocí mu bylo Arcibratrstvo křesťanských matek, fungující ve Francii, jehož duchovním otcem byl P. Teodor Ratisbonne a jejíž bohatší členky si adopcí na dálku osvojovaly mnohé jeruzalémské sirotky.
V lednu r. 1884 Teodor zemřel ve svém pařížském bytě. Alfons jej na věčnost následoval za čtyři měsíce. Onemocněl, svůj život nabídl Bohu za spásu Izraele a za několik dní nato zemřel obklopen svými sirotky. Na náhrobek si nechal vytesat tento nápis: „Narodil jsem se jako hříšník, ale chci vyprávět o velkém milosrdenství nejsvětější Marie vůči mně.“
Kostel sv. Ondřeje delle Fratte byl papežem Piem XII. r. 1942 povýšen na baziliku a r. 1960 jej Jan XXIII. prohlásil kostelem kardinálským. 29. 4. 1918 zde svou primiční mši svatou sloužil sv. Maxmilián Maria Kolbe. R. 1894 schválil Lev XIII. přídomek „Zázračná“ pro medailku, která hrála tak velkou roli v obrácení mladého židovského ateisty jménem Alfons Ratisbonne, a ustanovil 27. listopad jako den, kdy se má v celé církvi připomínat darování Zázračné medailky. Alfonsův prožitek v kostele sv. Ondřeje delle Fratte uznal již 3. 6. 1842 Řehoř XVI. za obrácení zázračné, k němuž došlo na přímluvu Panny Marie.
Libor Rösner
Zpracováno podle:
http://www.katolik.pl/index1.php?st=artykuly&id=1409
http://www.ultramontes.pl/nawrocenie_ratisbonne.htm
http://www.marypages.com/ratisbonnePolish.htm
http://partenos.nowyekran.pl/post/41631,zyd-mason-i-to-jeszcze-bankier-nawrocony-na-katolicyzm
Risso Paolo, Alfons Maria de Ratisbone, Světlo č 40, 2005, s. 9-10.
Kindlerová Anežka, Bratři Teodor a Alfons Ratisbonnovi, Te Deum č. 1, 2011, s. 44-57.