Náměstkové Kristovi (23)

Papežství v epoše Francouzské revoluce

text: Radomír Malý

Krvavým plodem osvícenství byla Velká francouzská revoluce, která navzdory vznešeným heslům o lidské svobodě, rovnosti a bratrství se stala první novověkou genocidou, srovnatelnou s pozdějším nacistickým vyvražděním židovské populace v Evropě a komunistickou likvidací tzv. vykořisťovatelských tříd, jak konstatoval známý italský novinář a historik Vittorio Messori. Francouzská revoluce (1789–1799) znamenala mimo jiné i bestiální usmrcení několika stovek tisíc katolíků jen proto, poněvadž se nechtěli vzdát pravé víry Kristovy a zřeknout se Boha a Ježíše Krista. Byly mezi nimi i ženy a malé děti, především v kraji zvaném Vendée na západě země. Gilotina, utopení v proděravělých bárkách na řece Loiře, otrávení veškeré vody arzenikem, nošení nemluvňátek na bajonetech a znásilňování žen na oltářích zrušených chrámů – tak si počínali vyznavači osvícenské „demokracie“, „práv člověka“ a liberalismu. Papežové museli na to náležitě reagovat a bránit Církev. Pius VI. se stal nakonec vězněm bezbožeckých revolucionářů a v jejich internaci zemřel.

Náměstkové Kristovi (18)

Nástupci nemravného Alexandra VI. nebyli žádnými duchovně žijícími osobnostmi, jaké Církev tenkrát potřebovala. Stav morálního rozkladu z éry Innocence VIII. a Alexandra VI. přetrvával. Taková situace nahrála Martinu Lutherovi a Janu Kalvínovi a stala se jednou z příčin protestantské reformace, jež tragicky rozdělila tehdejší latinskou církev.

Náměstkové Kristovi (17)

Ferrarsko-florentský koncil, jenž proběhl v letech 1438–1442, o němž jsme psali v předchozí části našeho seriálu, vyhlásil řadu věroučných dekretů o posledních věcech člověka, o biskupském a kněžském svěcení a o eucharistii. V disciplinárních záležitostech byly publikovány jeho reformní dokumenty tvrdě postihující simonii a lakotu kléru. Papež Evžen IV. se po ukončení koncilu a uklidnění situace v Římě (psali jsme o tom opět v předchozí části seriálu) mohl opět vrátit a ujmout se svého úřadu. Zemřel r. 1447. To už se ale plně projevovala renesance se všemi svými pozitivy i negativy.

Náměstkové Kristovi (16)

Situace, kdy v čele Církve na počátku 15. století stáli tři papežové, vrhající navzájem na sebe klatby, se stala naprosto neudržitelnou. Svolání koncilu, jenž by tomu učinil přítrž, bylo již nejvyšší a nejpalčivější nutností. Protože nikdo ze stávajících tří papežů nepodnikl v tomto směru patřičnou iniciativu, chopil se celé záležitosti samotný římskoněmecký císař Zikmund, jemuž to tehdejší právní struktura umožňovala. Kostnický koncil náležel k jedněm z nejvelkolepějších všeobecných církevních sněmů. Konal se v letech 1414-1418 a účastnilo se ho téměř 400 kardinálů a biskupů. Krom toho bylo přítomno i velké množství nižšího kléru, především řeholního. Koncil si vytkl jako přednostní cíl „reformovat Církev v hlavě a v údech“.

Náměstkové Kristovi (14)

Papežové v Avignonu byli častokrát konfrontováni s výzvami k návratu do Říma, který po jejich odchodu čím dál víc chátral. Srdce věřícího katolíka se muselo nad tím svírat. Řím byl přece hrobem sv. Petra a místem prvního pronásledování křesťanů, na poutě do „Věčného města“ stanovila církevní autorita odpustky. Rovněž tak nebylo těžké poukázat na to, že před odchodem papežů do Avignonu se v církvi nevyskytovaly zlořády plynoucí z papežského fiskalismu. Na návrat papežů do Říma naléhaly zejména dvě významné mystičky 14. století: sv. Kateřina Sienská a sv. Brigita Švédská. K nim se připojil i římskoněmecký císař a český král Karel IV. 

Náměstkové Kristovi (13)

Ve 14. století prochází Církev velkými zvraty a proměnami, způsobenými pobytem papežů mimo Řím – ve francouzském Avignonu. To mělo své negativní konotace, neboť papežové se chtěli nákladným způsobem života vyrovnat francouzským králům, na jejichž území sídlili. Tato skutečnost negativně ovlivnila i život kléru a věřících. Úpadek mravů se stal obecným jevem a předmětem kritiky mnoha reformních kazatelů, katolicky pravověrných i těch, kteří upadli do nejrůznějších bludů.

Náměstkové Kristovi (12)

Největší vnější rozmach zaznamenalo papežství ve 13. století. Autorita papežů v tehdejší Evropě vyplývala jednak z jejich ctnostného života, jímž vynikali nad světské vladaře, jednak i z mocenského postavení, které se jim podařilo získat. Papežové v té době uplatňovali svoji duchovní superioritu nad světskými vladaři a lze bez přehánění říci, že se tak dělo ve prospěch především poddaných. Římský stolec se stal konečnou odvolací instancí spravedlnosti.

Životnení náhoda

Hnutí Pro život ČR pořádá na vlnách rádií Color a Sázava rozhovory se známými osobnostmi na téma našeho vztahu k životu. Pořadem „Život není náhoda“ o životě jako nejvzácnějším daru, který jsme každý z nás dostali, provázejí režisér Otakáro Maria