Papežství v epoše Francouzské revoluce
text: Radomír Malý
Krvavým plodem osvícenství byla Velká francouzská revoluce, která navzdory vznešeným heslům o lidské svobodě, rovnosti a bratrství se stala první novověkou genocidou, srovnatelnou s pozdějším nacistickým vyvražděním židovské populace v Evropě a komunistickou likvidací tzv. vykořisťovatelských tříd, jak konstatoval známý italský novinář a historik Vittorio Messori. Francouzská revoluce (1789–1799) znamenala mimo jiné i bestiální usmrcení několika stovek tisíc katolíků jen proto, poněvadž se nechtěli vzdát pravé víry Kristovy a zřeknout se Boha a Ježíše Krista. Byly mezi nimi i ženy a malé děti, především v kraji zvaném Vendée na západě země. Gilotina, utopení v proděravělých bárkách na řece Loiře, otrávení veškeré vody arzenikem, nošení nemluvňátek na bajonetech a znásilňování žen na oltářích zrušených chrámů – tak si počínali vyznavači osvícenské „demokracie“, „práv člověka“ a liberalismu. Papežové museli na to náležitě reagovat a bránit Církev. Pius VI. se stal nakonec vězněm bezbožeckých revolucionářů a v jejich internaci zemřel.