Především je třeba důrazně odlišit antijudaismus ve významu rasovém a ve významu náboženském. Ten první Církev vždycky kategoricky odmítala, vždyť sám Božský Spasitel byl podle svého tělesného původu z Panny Marie Žid, Jeho přesvatá Matka pocházela z židovské rodiny, její rodokmen sahá až ke králi Davidovi, Židy byli také všichni apoštolé a učedníci Páně. Proto Církev vždy pokládala pokřtěného Žida za plnohodnotného katolíka bez jakékoliv známky diskriminace.
Jinak je tomu s antijudaismem náboženským. Jeruzalémský chrám byl vojskem císaře Tita r. 70 srovnán se zemí, Židé se po prohrané válce rozutekli do diaspory, kde anonymní autoři sepsali Talmud (v překladu „učení“), jenž se stal nejdůležitější knihou židovské náboženské nauky hned po Starém zákoně. Talmud obsahuje mnoho protikřesťanských invektiv, o Ježíši Kristu dokonce na více místech říká, že byl nemanželským synem. Podle Skutků apoštolských židovská velerada před r. 70 pronásledovala krvavě křesťany a ani náboženští předáci Židů v diaspoře se nechovali ke křesťanům lépe, jak si stěžují už ve 2. stol. sv. Justin (Dialog s Trifonem 16), později Tertullian a Origenes. Mnozí Židé podle těchto autorů slídili po křesťanech a udávali je římským úřadům. To všechno vytvořilo u křesťanů instinktivní odpor vůči všem Židům, vyznávajícím Talmud. Ve 4. stol. se vyznačují ostrými protižidovskými polemikami církevní Otcové sv. Bazil, sv. Jan Zlatoústý a sv. Ambrož. Stěžují si na neustálé intriky Židů proti křesťanům a také na jejich provozování lichvy, která ničí především chudáky. Židovské náboženství pokládají tito autoři za zvrácené, požadují od Židů uznání Ježíše Krista jako Spasitele a přijetí křtu. Mírnější stanovisko zaujímá sv. Augustin, jenž upozorňuje na kontinuitu Starého a Nového zákona.
I přes tvrdou antijudaistickou rétoriku však starověký křesťanský stát ponechal Židům synagogy a právo vyznávat svoji víru. Když na konci 6. stol. římský lid zabral místní synagogu, papež sv. Řehoř Veliký nekompromisně nařídil: vrátit zpět Židům. I středověk plně respektoval, že Židé nesmějí být ke křtu nuceni násilím a ponechával jim synagogy. Konflikty mezi křesťany a Židy byly záležitostí obyvatelstva, nikoli církevních či světských autorit. Křesťané Židům vyčítali hlavně urážky Ježíše Krista a lichvu. Jak sdělují kronikáři ve Francii a Německu, rozšiřovali tam Židé ve 12. stol. knihu „Sefer Toledoth Jesu“ (O původu Ježíšově) a další spisy, které v návaznosti na Talmud uráží Pannu Marii jako „nevěstku“. Také vysoký úrok, na nějž židovští směnárníci půjčovali a který chudší vrstvy nemohly splácet, vyvolával antijudaistické vášně, které se často ventilovaly surovými pogromy v židovských ghettech. Protižidovskou nenávist živily také pověry o rituálních vraždách a o židovských travičích studní. K prvním velkým krutostem vůči Židům došlo za tahu křižáků do Palestiny na konci 11. stol., kdy se k řádnému vojsku připojily deklasované živly. Nicméně křesťané si zase stěžují na Židy kvůli častý případům zneuctění Těla Páně při procesí a vraždám kvůli vyznání víry: dodnes jsou uctíváni sv. Vilém z Yorku (Anglie), umučený r. 1144, dále sv. Richard z Paříže (1179), sv. ominik del Val, ukřižovaný Židy v Zaragoze ve Španělsku r. 1250, u nás v 17. stol. Šimon Abeles, uškrcený na rozkaz vlastního židovského otce za to, že konvertoval ke katolické víře (je pohřben v Týnském chrámu v Praze) aj.
Katolická církev a světští panovníci se snažili eliminovat židovský vliv různými opatřeními, např. nařízením, že Židé musejí žít odděleně od křesťanů v ghettech a mimo ně nosit žlutou hvězdu, zákazem zaměstnání a podnikání mimo hradby ghetta apod. III. lateránský koncil r. 1215 nařizuje spálit Talmud. Nicméně ani církevní, ani světská moc nepodporovala protižidovské pogromy, naopak se jim snažila čelit všude, kde se dalo (český král a německý císař Karel IV. ve 14. stol. zasáhl např. vojensky na obranu židovského ghetta v Norimberku – bohužel bylo již pozdě). Proti pogromům pozvedají svůj hlas církevní učitelé sv. ernard z Clairvaux a sv. Tomáš Akvinský. Za celé období 9.-20. stol. máme dochováno téměř 300 papežských dokumentů, odsuzujících každé násilí na Židech. Papež Innocenc III. r. 1199 vydává konstituci „Licet perfidia“, kde mj. píše tato slova: „Židé jsou živými svědky pravdivé víry. Křesťanům není dovoleno je zabíjet, pronásledovat nebo napadat… Když hledají u nás pomoc, přijímáme je a bereme v ochranu. Řídíme se tak výroky našich předchůdců Kalixta, Evžena, Alexandra, Klementa a Celestina a zakazujeme vynucování křtu na Židech, jakýkoliv způsob jejich pronásledování, loupení jejich majetků, zneucťování jejich hřbitovů a vykopávání jejich ostatků za účelem hledání peněz. Trestem za porušení těchto zákazů je exkomunikace…“ (cit. Crowdy-Novak: Tajemnica Izraela na tle historii, Varšava 1999, str. 40). Papež Řehoř X. na konci 13. stol. prohlašuje obviňování Židů z rituálních vražd za pověru, papežové 16. stol. povolují Židům, vyhnaným ze Španělska a Portugalska, aby se usadili v Církevním státě. Židé, kteří neztratili smysl pro objektivitu, dokázali postoj papežů náležitě ocenit. R. 1807 Židovská rada ve Francii vydala toto prohlášení: „Izraelští delegáti Francouzského císařství a Italského království na Hebrejský kongres vyjadřují svoji vděčnost křesťanskému duchovenstvu za účinnou pomoc, poskytnutou Židům v minulých staletích v různých státech Evropy, zvláště pak papežům, kteří jim připravili krásné přijetí, zatímco v jiných zemích se proti nim spikly barbarství, nespravedlnost a ignorance… tyto výrazy úcty a vděčnosti za pomoc, jakou zakusili Izraelité od duchovenstva různých evropských států, se musí stát trvalým svědectvím pro budoucí generace…“(Crowdy-Novak…, str. 32).
Objektivně lze tedy konstatovat, že církevní autorita, zejména papežové, nenesou na protižidovských pogromech téměř žádnou vinu. To ovšem neplatí o velkém množství tehdejších křesťanů, kteří z náboženského fanatismu sahali k masovým vraždám svých židovských spoluobyvatel. Tyto skutečnosti zůstanou trvalou skvrnou na středověkém křesťanství a právem se za ně Sv. Otec v jubilejním roce 2000 jménem Církve omluvil. Nesmí se ale přehánět. Dějiny křesťansko-židovských vztahů ve středověku zdaleka nebyly jenom dějinami pogromů, to by se nedochovaly z té doby synagogy a celá kultura ghett. Lze říci, že většina středověkých Židů prošla životem, aniž se s pogromem setkala.V zájmu pravdy se nedá také mlčet o výše uvedených židovských hříších proti křesťanům.
Antijudaismus nacistů má zcela jiné kořeny. Osvícenská éra v 18. stol. zrušila ghetta a umožnila Židům zapojit se do života ostatní společnosti. Židé byli obvykle bohatší než ostatní a stávali se velkými podnikateli, mnozí z nich také nevynikali žádným sociálním cítěním. Někde slepá závist, někde oprávněný hněv nad sociálními křivdami se tak staly hybnou silou novověké nechuti, až nenávisti k Židům jako celku. Tento antijudaismus byl motivován nikoli nábožensky, nýbrž ekonomicky. Zatímco středověký antijudaismus se zaměřoval proti vyznavačům židovského náboženství, novověký ekonomický antijudaismus proti celé rase bez ohledu na to, jestli jde o Žida ortodoxního, Žida ateistu nebo Žida pokřtěného. Na této platformě vybudovali svoji zrůdnou rasistickou teorii velcí odpůrci křesťanství Adolf Hitler a Alfred Rosenberg, podle níž každý etnický Žid bez ohledu na své náboženské či jiné přesvědčení si zasluhuje odsouzení. Tento ryze rasově motivovaný přístup, který nota bene byl uplatňován i vůči jiným národům (Romům, Polákům aj.), středověká křesťanská Evropa vůbec neznala – proto dávat tehdejší pogromy, samozřejmě odsouzeníhodné, do souvislosti s nacistickým holocaustem, je absurdní.
Katolická církev okamžitě a včas zareagovala. Sv. Oficium v Římě (dnes Kongregace pro nauku víry) už r. 1928, kdy ještě nic nenasvědčovalo, že Hitler bude kancléřem, vydalo toto prohlášení: „Církev vždycky měla zvyk modlit se za Židy, kteří byli nositeli Božích zaslíbení až do příchodu Ježíše Krista… Apoštolský stolec je bránil před nespravedlivými útoky a tak, jak vystupuje proti všemu nepřátelství mezi národy, odsuzuje nenávist zaměřenou proti tomuto národu, kdysi od Boha vyvolenému; nenávist známou pod jménem antisemitismus.“ (Cowdy-Novak… str. 34). Antijudaismus, antisemitismus a rasismus vždycky byly, jsou a budou v rozporu se zjevenou naukou Páně. Proto Církev v mnoha dokumentech nacistické běsnění proti Židům odsoudila a církevní hodnostáři jim aktivně pomáhali najít úkryt nebo emigrovat. Zvlášť velkou zásluhu na tom má papež Pius XII., stále pomlouvaný navzdory jasně prokázaným opačným faktům, že prý k osudu Židů v osvětimských plynových komorách zůstal lhostejný. Mnohokrát jsme na stránkách Immaculaty psali a dokazovali, že tento papež přímo nebo nepřímo zachránil minimálně 700 tisíc Židů, nicméně to už je jiná kapitola.