Diecéze jako naše rodina
Na svátek svatých Petra a Pavla vyvrcholily oslavy 240. výročí založení brněnské diecéze. V souvislosti s nimi se vynořuje otázka, jak se každý z nás podílí na životaschopnosti své diecéze.
Zrození diecéze
Vznik brněnské diecéze se datuje k 5. 12. 1777, kdy bylo bulou papeže Pia VI. schváleno a potvrzeno brněnské biskupství. To bylo odděleno z území olomoucké místní církve. Olomoucká diecéze se tak stala matkou brněnské diecéze. Pouto tohoto „fyzického“ mateřství bylo patrné i při letošních oslavách, kdy olomoucký arcibiskup o. Jan Graubner přijel do brněnské katedrály, aby společně se svou „dcerou“ brněnskou diecézí oslavil její narozeniny při slavnostní bohoslužbě v katedrále.
Diecéze jako rodina
Každý biskup, který je v čele diecéze ji vtiskuje určitou podobu. A jaká je dnešní podoba diecéze? 13. sídelní biskup otec Vojtěch Cikrle, který je nyní v čele brněnské diecéze hovoří o tom, že diecéze: „to není jenom území, to jsou především lidé, kteří zde žijí, pracují, modlí se, prožívají své osudy, své radosti a bolesti. Diecéze je místem, kde vytváříme rodinu, kde mají být všichni lidé přijímáni a milováni.“ Chápat diecézi jako domov znamená, že je zde místo pro každého, tedy nejenom pro věřící, ale také pro ty, kteří cestičku k Bohu zatím nenašli.
V tomto duchu se nesly také oslavy letošního výročí vzniku diecéze. 240 vypuštěných balonků, nejenom symbolizovalo jednotlivé roky existence diecéze, ale byly především vyjádřením díků Pánu Bohu a zároveň snahou udělat něco pěkného pro druhé – obdarovat je. Tak jako se životy svatých Petra a Pavla – patronů brněnské diecéze – staly darem Boha druhým, jak v homilii připomněl otec Vojtěch1, tak i my máme usilovat o to, abychom se stávali pro druhé darem a přinášeli do jejich života dobro. Úsměvy na tvářích přihlížejících a jejich hlavy obrácené k balonkům stoupajícím k nebi byly symbolickým vyjádřením, že církev zde není jen sama pro sebe, ale má oslovovat a obdarovávat druhé, abychom se s nimi mohli jednou v nebi jako jedna rodina sejít.
S každým se počítá
Chápání diecéze jako rodiny dává naději do budoucnosti, že diecéze bude stále nově rozena a poroste i přes obtíže a překážky, neboť to je přirozenou součástí vývoje rodiny. O podstatě této naděje hovořil biskup Vojtěch parafrází listu svatého Pavla Kolosanům: „Tou nadějí, co bude s naší diecézí do budoucnosti, jste vy, duchovně i tělesně plodní věřící, vy, kteří projevujete milosrdenství, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost… vy, kteří dokážete ve své různosti spolupracovat a navzájem si odpouštět, jako i Bůh odpouští vám. Tou nadějí jste vy, kteří jste poznali Boží lásku a radujete se z ní tak, že se stala vaší ústřední hodnotou a cestou k dokonalosti… Tou nadějí jste vy, kteří se snažíte svým životem zpívat Bohu píseň vděčnosti a vším, co říkáte a konáte, se připojujete k tomu, čím opěvoval našeho Otce náš Pán Ježíš Kristus.“2
Ať již patříme do jakékoliv diecéze, obrácení pohledu k jejich kořenům je dobrou příležitostí k posílení naší duchovní identity a rozpoznání úkolu, který můžeme mít v kontextu místní církve. Nezapomínejme, že životaschopnost diecéze záleží také na tom, nakolik její věřící budou ochotni udělat něco pro její vzkvétání.