Co z toho je pravdou? Velmi málo. Nejprve ohledně alexandrijské knihovny. Je faktem, že byla ve 40. letech 4. stol., tedy v éře již křesťanské Římské říše, zničena, jenže nikoli katolíky, nýbrž bludařskými ariány, kteří mimo jiné spálili v Alexandrii i všechny katolické chrámy, jak uvádí sv. Basil Veliký. Alexandrijská knihovna byla posléze obnovena, k jejímu definitivnímu zničení došlo až v 7. století, když Alexandrii dobyli mohamedánští Arabové. Kalif Omar ji nařídil zapálit se slovy: „Buď je tam v těch knihách to, co v koránu a potom jsou zbytečné nebo je tam to, co koránu odporuje a pak jsou škodlivé.“ Není to tedy Církev, kdo nese vinu na zničení alexandrijské knihovny.
Pravdou ovšem je, že ve 4. a 5. stol., kdy křesťanství se často ostře střetávalo s pohanstvím, docházelo k ničení a pálení pohanských chrámů a jejich soch, mnohdy se jednalo o umělecky cenná díla. Tyto akce však byly spontánním výrazem nerozumné horlivosti křesťanského lidu, neorganizovala je církevní autorita. Ta naopak měla zájem pohanské svatyně přebudovat na křesťanské a umělecky cenná díla, spjatá s pohanským kultem, uložit v depozitářích klášterů. Jen díky této snaze máme ve vatikánských muzeích zachováno velké množství pohanských kultovních soch. Římský Pantheon, hlavní pohanský chrám umělecky vysoké hodnoty, byl přeměněn na křesťanský, stejně tak z chrámu bohyně Minervy se stal křesťanský kostel Panny Marie Vítězné (Santa Maria sopra Minerva). Katoličtí mniši, zvláště benediktini, opisovali ve svých klášterních písárnách (tzv. skriptoriích) díla antických pohanských autorů a bez nadsázky lze tvrdit, že jen díky nim máme celou řeckořímskou filozofii a literaturu zachovanou.
Ve středověku Církev stavěla nádherné románské a gotické katedrály a podporovala sakrální výtvarné umění. To nelze říci o heretických sektách. Zejména albigenští v jižní Francii byli pověstní svým ničením církevních pamětihodností. Jejich příkladu následovali i naši husité, kteří vypálili spoustu chrámů a klášterů. Kdokoliv zavítá při cestách po vlastech českých do kteréhokoliv trochu památnějšího kostela a přečte si jeho historii, dozví se většinou, že původní svatyně byla zničena husity. Ani protestanté kalvínského ražení nepřáli umění, je známo, jak za vlády „zimního krále“ Fridricha Falckého pod vedením kazatele Škultétyho r. 1620 doslova „vybílili“ svatovítskou katedrálu v Praze.
Katolické církvi je ovšem vytýkáno období protireformace, kdy jezuité pálili nekatolické knihy. Nebudeme spekulovat, které z nich byly brakem a které cenným dílem (patrně se mezi nimi nacházely obojí), schvalovat to nelze, zvláště pak v kontextu násilí, jež se za pobělohorské rekatolizace skutečně vyskytlo. Jenže všechny spisy, které jezuité i jiní lidoví misionáři lidu odebírali a pálili na hranicích, se dochovaly v jejich klášterech jako „libri prohibiti“ (zakázané knihy), takže jako kulturní dědictví zůstaly zachovány. To se týká mimo jiné i spisů Husových, Chelčického, Komenského aj.
Opravdové kulturní ztráty způsobila ale vláda „osvíceného“ císaře Josefa II., pověstného svým rušením klášterů. Knihy z klášterních knihoven, většinou obrovské literární i vědecké hodnoty, pokud nebyly hromadně ničeny, se prodávaly za babku židovským obchodníkům, kteří je používali na podpal nebo jako podstavec ke stáji pro lepší výjezd koňských povozů. Jednalo se převážně o latinsky psané teologické či filozofické traktáty. Podobně jednaly josefínské úřady i s památnými klášterními nebo poutními chrámy. Bazilika na Svatém Hostýně byla uzavřena, střecha z ní stržena a potom ponechána svému osudu, až totálně zpustla a stala se domovem lišek a sov. Stejné barbarství se dělo i v jiných zemích, zasažených osvícenstvím, především ve Francii za Velké revoluce, kdy byly srovnány se zemí více než 2 tisíce románských a gotických kostelů a klášterů nesmírné architektonické hodnoty, zejména proslulý benediktinský klášter v Cluny.
Ve 20. století se vyznamenali nejbrutálnějším barbarstvím ve vztahu k umění nepochybně bolševici. Je opravdu obtížné, ne-li přímo nemožné vyčíslit, kolik vzácných knih z klášterních knihoven bylo zničeno po pověstné „akci K“ v r. 1950, kdy v noci ze 13. na 14. dubna StB obsadila všechny mužské kláštery v republice a zavřela je. K tomu nutno připočíst ještě spoustu tzv. „reakční“ literatury, jež byla vyřazena z veřejných a školních knihoven a spálena v kamnech. Četné chrámy byly uzavřeny a přestavěny na jiné objekty, jež neměly s náboženstvím nic společného.
Ani naše polistopadová realita není lepší. Řada kostelů, zejména v pohraničí, kde na mše sv. nikdo nechodí, pustne a chátrá, neboť nejsou peníze na jejich opravy, množí se případy, kdy se prodávají a slouží potom ryze světským účelům jako hospody, tržiště atd. Mnoho sakrálních objektů bylo od r. 1989 vykradeno, obrazy a sochy zmizely neznámo kam. Tyto trendy nejsou pouze naším specifikem. Ve vyspělých západních zemích (Německo, Holandsko), kde počet věřících klesá, se nepoužívané chrámy, často vysoké umělecké hodnoty, prodávají pro nejrůznější ryze komerční účely, někde dokonce jsou z bývalých kostelů vykřičené domy.
Je nepopiratelnou pravdou, že Katolická církev měla na rozdíl od četných nekatolických denominací, zvláště ale na rozdíl od osvícenských nebo komunistických bezbožníků, kladný vztah k umění. Jestliže se však dnes její někteří hodnostáři zbavují chrámů a kaplí, mnohdy umělecky vzácných, jen proto, že nemají peníze na jejich údržbu, protože nejsou používány, potom se jedná o neúctu k dědictví předchozích generací, které zanechaly na zdech těchto dnes nepoužívaných svatyň pečetě svých vroucích modliteb. Proto je třeba takové jednání odmítnout.