O Alence, která objevila svět svého táty.
Alenka seděla v kuchyni a zamyšleně míchala své večerní kakao. „Mami, kde je zase táta?“ zeptala se najednou. Maminka vzhlédla od hrnce, ve kterém chystala tatínkovi večeři, a odpověděla: „Vždyť víš, je v práci. Za chvíli se vrátí. Potřebuješ něco?“
„Za chvíli jdu spát a potřebuji mu říct, že se mi rozbila židle. Kde je pořád? Chci, aby byl doma,“ stěžovala si holčička a dál míchala kakao. Už na něj ani neměla chuť. Uvažovala, jestli ji má táta vůbec rád, když je celé dny pryč. Přemýšlela, proč tatínek nemůže někdy být doma, když přece musí vědět, že ona ho tak moc potřebuje.
Vtom zarachotily klíče a otevřely se dveře. Maminka odložila vařečku a šla tatínkovi dát pusu, jako to dělávala každý den. Alenka ale dál seděla u stolu. Ani nezvedla hlavu a jen trochu uraženě zavolala: „Ahoj, tati! Mám rozbitou židli.“ Táta to ale slyšel jen tak na půl ucha. Zul si boty, sundal kabát a cestou z koupelny přes kuchyň si nalil vodu do sklenice. Alence řekl: „Copak, princezno, dneska ti nechutná?“
„Ne,“ odfrkla si nasupeně Alenka a odešla do svého pokoje. Tatínek se podivil, ale pak pokrčil rameny a odešel si sednout do obýváku, kam mu maminka donesla talíř s večeří. Při jídle si s maminkou povídali a táta pak přišel k Alence do pokoje: „Zítra tě vezmu s sebou do práce, máma tě ve škole omluví,“ řekl své dceři.
Ráno proto Alenka vstávala už v šest hodin. Táta ji ještě napůl spící oblékl a odnesl do auta. Jeli spolu do města. Alenka byla trochu mrzutá, protože se nemohla pořádně vyspat. Když ale vstoupila do haly, kde táta pracoval, vyvalila oči. Všude kolem ní jezdily stroje, které ve velkých klepetech držely auta. Ale nebyla to vlastně celá auta, jen jejich části. Táta měl na sobě barevné montérky, takže vypadal stejně jako ti ostatní pánové, kteří drželi šroubováky a jiné nářadí, kterými spojovali ty kousky aut k sobě. Táta Alence ukázal všechno, co používá při práci, představil ji svým kolegům a taky šéfovi. Pak si Alenka sedla do kouta a celý den se dívala, jak táta montuje auta. V poledne šla s kolegy na oběd do závodní jídelny a odpoledne cestou domů ještě zajeli pro nákup a na poštu, kde měl táta důležité psaní. Za celý den si Alenka nestačila ani prohlédnout časopis, který měla s sebou v batůžku.
Když se vraceli domů, byla pěkně unavená. A to se jen dívala, zatímco tatínek celou dobu pracoval. Cestou Alence vyprávěl, že za tu práci dostává peníze. A za ty peníze že nakupuje jídlo, platí topení, bydlení, výlety na hory i dárky babičce a dědovi. Alenka mu na to řekla: „Mám rozbitou židli, opravíš mi ji, prosím?“
„Ale jistě že ano. Jsi přece moje princezna. Mrzelo by mě, kdyby sis myslela, že to tak není,“ řekl táta. A jak řekl, tak taky udělal.
Někdy to není vidět, ale tátové a mámy chodí do práce proto, že nás mají opravdu rádi. I když často nejsou doma, když je zrovna potřebujeme, je to tak. Bůh ale má mnohem víc síly než naše mámy a tátové, a proto se na něj můžeme obracet kdykoliv a kdekoliv. Bůh je pořád s námi, jen ho není vidět. Můžeme se spolehnout na to, že nás má rád, pomáhá nám a za nic na světě by nás nevyměnil. Ani Tebe ne. Ale stejně jako Alenčina tátu, i jeho moc mrzí, když mu nedůvěřujeme a hledáme pomoc jinde než u něj.