P. Čeněk Tomíško

Pěvec Mariin

V srpnu loňského roku (2005) jsme si připomněli sté výročí narození Pěvce Mariina (jak se sám nazval v jedné ze svých básní), duchovního vůdce dětí a mládeže, nezapomenutelného vychovatele bohoslovců a kněží, profesora a doktora teologie P. Čeňka M. Tomíška.

Dětství

Narodil se 6. srpna 1905 v Čáslavi jako nejmladší ze tří dětí manželů Františka a Anny. Mezi jeho rodiči byl velký věkový rozdíl – 26 let. Ale jejich děti poznaly ten nejkrásnější vztah mezi rodiči – tatínkovu laskavou rozvážnost a moudrost, maminčinu lásku a úctu k němu.

Na svůj věk byl Čeněk velice moudrý. Mluvíval s neobvyklou vážností, a tím si každého získával. Velice miloval rozhovory s tatínkem. Chodívali spolu na procházky, drželi se za ruku a tatínek trpělivě odpovídal na otázky malého zvídavého chlapce.

Místo dětských her měl raději knížky. Ty mu byly nejmilejší zábavou. Ale dovedl je ihned odložit, když viděl, že je potřeba doma pomoci. Rád pomáhal mamince v kuchyni nebo tatínkovi v jeho malé dílně.

V dětství býval Čeněk zdravý. Ale za války trpěla rodina nedostatkem potravy. Čeněk se rozstonal a velmi zeslábl. Do školy chodil málo, nemohl. V této době se u něho začala projevovat skolióza páteře. Musel nosit přímidlo a nezbavil se ho ani v letech studia v Čáslavi, ani později v Římě. Přes jeho špatný zdravotní stav byla všechna jeho školní vysvědčení stejná – samé jedničky. Také vysvědčení ze střední školy byla pokaždé s vyznamenáním.

Duchovní zrání

Rodiče se s dětmi společně modlívali, především večer. Malého Čeňka zvláště dojímala modlitba k trpícímu Spasiteli na kříži.

Velmi rád chodíval do kostela a brzy začal ministrovat. Bedlivě pozoroval kněze u oltáře a doma jej napodoboval u svého malého oltáře. S velkou radostí u něj stával, zdobil ho, konal u něj různé pobožnosti. Dokonce v měsíci máji kázával o Panně Marii.

Nikdy nemluvil o tom, že by chtěl být knězem, ale z jeho chování to mohl každý vypozorovat. Zpívával si doma to, co v kostele slyšel zpívat kněze. V hloubi své duše myslel velmi vážně na kněžství. Jako žák 5. třídy obecné školy prosil svého křestního kmotra o radu, kam by měl jít z obecné školy studovat. Nakonec vystudoval gymnázium v Čáslavi.

Protože měl Čeněk kvůli své nemoci v primě hodně volného času, věnoval se básním. Na jeho věk – 11 let – jsou již velice vyzrálé. Na verše nezapomínal ani v době nejpilnějšího studia v dalších ročnících. Byly prostě dechem jeho duše. Poznáváme v nich jeho duchovní vyzrávání, ale také pokročilý básnický talent. Básně z let 1922–23 podepisoval pseudonymem Janoš Světlý.

Když byl Čeněk v kvartě, zemřel mu otec. Byl také obětí válečného strádání. Čeněk mu vložil pod hlavu do rakve slib věrnosti.

Zůstala mu nyní jen maminka, na kterou přenesl všechnu svou něhu a synovskou lásku.

Studia bohosloví a kněžské svěcení

Maturitu v roce 1924 složil s vyznamenáním. Po maturitě byl poslán svým biskupem ThDr. Karlem Kašparem do Říma studovat teologii na Lateránské univerzitě.

Jeho dopisy mamince byly prostoupeny velikou něžností a láskou, ujišťoval ji o svých modlitbách a prosil o její. A maminka mu stejně tak vroucně odpovídala.

Na začátku října 1926 se konaly oslavy sedmistého výročí smrti svatého Františka z Assisi. Návštěva v Assisi posílila Čeňkovu touhu následovat svatého Františka. 4. října 1926 byl přijat do třetího řádu sv. Františka. Dostal řeholní jméno Bernardin od Jména Ježíšova. Františkánským ideálům zůstal věrný po celý život.

V roce 1927 začal trpět žaludeční nemocí. Čím chatrnější bylo jeho zdraví, tím vroucnější byla jeho důvěra v Boží milosrdenství i úsilí o dokonalejší život.

K vytouženému kněžství dospěl 21. 12. 1929 a na druhý den, v neděli, sloužil v kapli papežské koleje Nepomucenum svou první mši svatou ke cti Neposkvrněného Početí Panny Marie. Svěcení a primice byla přítomna i jeho maminka a sestra. Po jejich návratu domů jim Čeněk píše z Říma: „Modlete se za mne ještě vroucněji, poněvadž být knězem – to je teprve začátek; cíl je: stát se a zůstat do posledního dechu svatým knězem.“

V Římě pak dokončil teologické studium, které dovršil doktorátem teologie.

Před Velikonocemi 1930 si zapsal do svého duchovního deníku prosbu: „Pane Ježíši, Veleknězi, který mi dáváš účast na svém kněžství, dej, aby žár touhy, který mi plane v srdci – zachránit co nejvíce duší – se rozhořel plamenem lásky a apoštolátu všude tam, kam přijdu. Amen.“

P. Čeněk Tomíško
P. Čeněk Tomíško na snímku první z leva.

Kněžské působení

Po návratu z Říma byl poslán do smíšené českoněmecké osady Dolní Libchavy, kde pobyl jeden rok. Od září 1931 byl jmenován druhým vikaristou v Hradci Králové. Kromě povinností na konzistoři se věnoval všestranné apoštolské práci, zejména v Katolické akci a v dětských besídkách.

Ty vedli laici, kteří dostávali pokyny, jak mají v besídkách pracovat a co mají probírat v hodinách náboženské výuky. Otec Čeněk pro ně vypracovával úplné texty promluv na jednotlivé měsíce. Po čase je vydal tiskem v knize Dětským duším. Byla neocenitelnou pomůckou nejen v besídkách, ale i při rodinné výchově. Byla u nás vlastně první knihou toho druhu. Rodiče i děti se z ní učili žít s církví podle liturgického roku.

Jako dobrý psycholog dětských duší znal potřebu dětí hrát si a bavit se. Sestavoval pro ně nejrůznější hry, verše, scénky, písně, zábavy … Psal svižně, vtipně, děti se všemu lehce naučily. Proto se mohly pořádat i dětské akademie, o které býval velký zájem z řad vychovatelů, rodičů i kněží.

Dobře znal výchovný význam barevných obrázků pro děti. Sestavil proto série obrázků doprovázených modlitbami ve verších na druhé straně, vázané ve vkusných malých knížkách. Byl o ně takový zájem, že byly vydány celkem šestkrát.

První učitelku dětí viděl v matce. Věděl, jak důležitá je doba, kdy matka nosí dítě pod srdcem, jak v této době ovlivňuje jeho růst nejen tělesný, ale i duševní. Věnoval proto nastávajícím matkám několik modliteb, v nichž obracel pohled všech matek k Matce Boží a naplňoval je vědomím velké úlohy, jakou mají při svém spolupůsobení s tvůrčí Boží činností.

Ještě jedna apoštolská činnost byla pro o. Čeňka charakteristická. Byly to exercicie – duchovní cvičení, pořádané nejen pro děti z besídek, ale i pro školní mládež a mladé lidi vůbec.

Profesorem

V srpnu roku 1935 zemřela jeho milovaná maminka, když předtím přijala ze synových rukou Tělo Páně. Bylo to 6. srpna, na svátek Proměnění Páně – v den, kdy před třiceti lety dala tato svatá matka život synu – budoucímu knězi.

V témže roce po obhájení římského doktorátu disertační prací a rigorózní zkouškou z církevních dějin nastoupil učitelskou dráhu v kněžském semináři v Hradci Králové. Kromě církevních dějin vyučoval také křesťanskou filosofii a později i dogmatiku.

Svou učitelskou práci vykonával velmi vážně a odpovědně. Byl si vědom, že povinností každého přednášejícího je nejen učit, ale i vychovávat ty, kteří mají být solí země a světlem světa. Svému příteli do Říma psal:

„…Člověk se až zachvěje při myšlence, že jednou bude Bůh z našich rukou požadovat nejen duše našich alumnů, ale i ty tisíce duší, které nynější bohoslovci – budoucí kněží – mají vést. Zde je nutno se modlit a prosit o intenzivní modlitby na všech stranách.“

Předvídal nedostatek kněží u nás. Zdůrazňoval důležitost modliteb za kněze: „Kéž by bylo v každé farnosti alespoň několik duší věrně a vytrvale se modlících a obětujících se za kněžstvo!“ Na mnoha místech vybízí k posvěcování kněží a kněžského dorostu.

Ve spisku Kněz dívkám upozorňoval na velkou důstojnost kněžského mateřství: „Ve výšinách nad vámi září veliký, vznešený cíl – dát aspoň v jednom ze svých budoucích dětí Církvi i národu dobrého kněze. Kolik z vás skutečně nalezne tuto milost u Boha? To je v nevyzpytatelném plánu Boží Prozřetelnosti, avšak touha po tomto ideálu musí být svatým věnem všech hluboce věřících dívek které poznávají splnění svého úkolu v životě rodinném… Být matkou kněze, dobrého, svatého kněze – kolik je v tom nadpřirozené radosti! (…) Je pravda, že nemohou všechny ženy dosáhnout velkého důstojenství kněžského mateřství, nemohou všechny matky mít syna knězem. Ale i matky, které nemají děti povolané ke službě oltáře, nebo ty, jimž vůbec nebyly děti dopřány, a všechny ženy, jež se zasvětily službě Boží ve stavu panenském jako řeholnice a ženy neprovdané, žijící ve světě, mohou a mají usilovat o to, aby se staly duchovními matkami kněží a čekatelů kněžství tím, že zasvětí svůj život a všechny své modlitby, práce, oběti, radosti i strasti na úmysl posvěcení kněžstva a vyprošení hojných povolání k stavu duchovnímu. Modlit se tedy a obětovat za kněžství, a zvláště za čistotu kněžství, toť duchovní mateřství, jež svou krásou se vyrovnává, ano přečasto i předstihuje mateřství podle těla.“

Poslední dny

Prázdniny roku 1949 trávil o. Tomíško se svou sestrou Helenou v Dětském domově v Mnichově u Mariánských Lázní. Brzy byl v oblibě u všech, s nimiž přišel do styku. Říkali: „Co to ten pan doktor v sobě má, že nám stačí už i jen to, když se na nás usměje nebo podívá!“ Brzy za ním chodívali nejen k svaté zpovědi, ale i na poradu v různých záležitostech. Takto to bývalo vždy a všude o prázdninách, lidé ho vyhledávali, svěřovali mu své radosti, většinou však spíše bolesti – a hledali u něj posilu.

Koncem července bylo studené počasí a v Mnichově, který leží 700 metrů n. m., bylo zvlášť chladno. V prvním srpnovém týdnu začala u o. Tomíška nepatrně zvýšená teplota. Neležel, sloužil dále mši svatou, zpovídal sestry – říkal jen, že s ním není něco v pořádku. V dalším týdnu začal trochu pokašlávat, ale nijak si nestěžoval. V sobotu 13. srpna mši svatou již nesloužil, teplota stoupala.

15. srpna, na svátek Nanebevzetí Panny Marie, který tolik miloval, se klečíc na holé zemi v sakristii vyzpovídal. Potom byl převezen do nemocnice v Mariánských Lázních. Cítil, že se již blíží smrt a přijal svátost pomazání nemocných. Těžko se mu dýchalo, trpěl, ale ani slovem si nepostěžoval. Řekl jen: „Však je za co trpět a za co se obětovat!“ Po chvíli: „Myslím, že jsem na konci cesty. Když je to vůle Boží, půjdu…“ Pak pohlédl vzhůru a vroucím hlasem si povzdechl: „A já bych chtěl pro Pána Boha ještě tolik udělat!“ Následující den ráno jeho duše odešla k Mamince.

Po jeho smrti a pohřbu začala jeho sestra, paní učitelka Helena Tomíšková, shromažďovat písemné vzpomínky těch, které otec Tomíško duchovně vedl. Těchto svědectví jsou desítky. Je z nich zřejmá mimořádná láska a úcta, kterou k němu lidé chovali. Úcta k němu byla po jeho smrti velice živá a lidé se k němu modlili jako ke světci. Pro nepřízeň doby ovšem nemohl být proces svatořečení zahájen. Cílem tohoto článku je tedy oživení  úcty k němu, neboť ta je základní podmínkou zahájení procesu svatořečení.

 

podle pramenů zpracoval Pavel Slimařík

Ke 100. výročí narození P. Čeňka M. Tomíška
(Vyšlo v Immaculatě č.85 – 3/2006)

Aktualizováno:

Studio vox v podání herce Adama Bartoně připravilo zvukovou verzi Tomíškových příběhů pro děti. Doporučujeme k poslechu.

 
Štítky: