Vyvrcholením středověkého zápasu o mravní povznesení papežství, o jeho nezávislost na světské moci, o odstranění simonie kléru a o bezpodmínečnou závaznost kněžského celibátu na latinském Západě byl pontifikát sv. Řehoře VII. (1073–1085). Započalo to reformou papežství – a skončilo velkolepou reformou celé Církve. Reformní duch kláštera v Cluny, z něhož papež Řehoř vyšel, se nakonec stal dominantním pro duchovní a mravní rozvoj Církve na období přinejmenším celého jednoho století. Na tom nic nemění ani fakt, že tento pontifik nebyl osobně úspěšný, skončil svůj život v exilu. Reforma ale pokračovala dál, stala se nezadržitelnou.

Boj o investituru

Po smrti reformního asketického papeže Alexandra II. byl zvolen r. 1073 jeho nástupcem 50letý arcijáhen Hildebrand, pocházející z prostého selského rodu v italském Toskánsku. Stal se nejprve mnichem kláštera v Cluny, papež Řehoř VI. jej odtud vzal do Říma jako svého sekretáře. Po volbě papežem přijal jméno Řehoř VII.

R. 1074 svolal do Říma synodu, na níž důrazně potvrdil dekrety svých předchůdců proti simonii a nemravnému životu kleriků. Kdo uplácel nebo se nechal uplácet, kdo přijímal za peníze církevní úřady, kdo vedl nákladný a luxusní život, měl být s okamžitou platností suspendován. Zároveň sv. Řehoř obnovil všechna předchozí ustanovení o povinném celibátu latinského kléru, která od cca 7. století přestala být dodržována, ženatí kněží byli běžným jevem.

Dále papež Řehoř obrátil pozornost k praxi světských vladařů jmenovat biskupy, opaty, arcijáhny a jiné vyšší církevní hodnostáře. Vytyčil proto heslo „Libertas Ecclesiae“ (Svoboda církve). Lze říci, že v samotném Římě už za Řehořových předchůdců díky jejich neúnavnému reformnímu úsilí bylo zasahování světské moci do volby papežů omezeno na minimum. Největší problém v tomto směru ale představoval německý císař Jindřich IV., který si osoboval suverénní právo jmenovat vysoké církevní hodnostáře bez ohledu na souhlas či nesouhlas papeže.

Řehoř na to odpověděl r. 1075 dokumentem pod názvem „Dictatus Papae“ (v překl. Ustanovení papeže), v němž připomíná, že duchovní moc pochází od Boha, proto světský vladař nemá absolutně žádné právo rozhodovat, kdo se stane biskupem či opatem. Pokud by kterýkoliv panovník toto nerespektoval a zasahoval do nominace církevních hodnostářů, propadá exkomunikaci. V tehdejším katolickém středověku exkomunikovaný vládce automaticky ztrácel také svůj nárok na trůn.

Mladý, vzdělaný, energický a současně vznětlivý a ctižádostivý německý císař Jindřich IV. to pochopil jako útok proti své osobě a urážku, neboť mu mimořádně záleželo především na tzv. investituře, tj. nominaci a uvedení do úřadu, arcibiskupů Milána, spadajícího pod císařskou vládu. Již Řehořův předchůdce Alexander II. exkomunikoval některé Jindřichovy rádce, kteří ho nabádali k nerespektování papežského práva nominovat církevní hodnostáře. Rozhořčený Jindřich proto zveřejnil urážlivý manifest proti „Hildebrandovi, ne papeži, ale falešnému mnichovi“. Papež odpověděl veřejným vyhlášením jeho exkomunikace, což pro Jindřicha znamenalo mj. i ztrátu trůnu.

Canossa

Jindřich se pokusil o vojenskou intervenci s cílem sesadit papeže, ale v severní Itálii narazil na povstání tamního obyvatelstva, jež těžko snášelo německou nadvládu. Byl poražen, a aby uhájil svůj nárok na trůn, hledal cestu ke smíření s Řehořem. Papež mu velkoryse vyšel vstříc a nabídl setkání na hradě Canossa, který patřil mocné šlechtičně Matyldě Toskánské, stojící plně na straně papeže.

Jindřich se dostavil ke Canosse koncem ledna r. 1077 bos a v kajícím šatu, čímž mínil dát najevo svou ochotu k pokání. Řehoř ho vlídně přijal a udělil mu rozhřešení. Exkomunikace tak byla sňata a Jindřich se mohl opět vrátit do Německa se vší slávou jako císař.

Tam ale říšský sněm ještě před kajícím obrácením Jindřicha a zrušením exkomunikace využil situace, kdy císař se nacházel v severní Itálii, prohlásil jej za zbaveného trůnu a zvolil panovníkem jeho švagra Rudolfa Švábského. Jindřich se ovšem po návratu domů domáhal jako zbavený exkomunikace práva na trůn. Obrátil se proto k papeži se žádostí, aby podpořil jeho nárok. Řehoř však po pravdě odpověděl, že není v jeho kompetenci rozhodovat, kdo je a kdo není ve smyslu světských zákonů oprávněným vladařem, a vyzval oba soupeře, tj. Jindřicha a Rudolfa, aby se v pokoji a smíru vzájemně dohodli.

Císař Jindřich také ihned po svém příjezdu do Německa odvolal své pokání na hradě Canossa a veřejně prohlásil, že nebude respektovat spravedlivý papežův nárok na nominaci biskupů. To vedlo k nové Jindřichově exkomunikaci, Řehoř poté uznal Rudolfa za právoplatného německého císaře.

Vyhnání sv. Řehoře z Říma

Císař Jindřich brutálně potlačil opozici v Německu a r. 1081 vyrazil vojensky proti Římu. Výpravy se účastnil i český kníže Vratislav II., který za to obdržel pro svoji osobu od císaře Jindřicha královskou hodnost. Kronikáři severní Itálie píší, že „Boemi“, tj. Čechové v Jindřichově vojsku, si počínali nejbrutálněji vůči tamnímu civilnímu obyvatelstvu.

Jindřichovi se podařilo dobýt Řím. Prohlásil papeže Řehoře za sesazeného a svévolně ustanovil jeho nástupcem (ve skutečnosti vzdoropapežem) arcibiskupa z Ravenny Wiberta, jehož Řehoř už r. 1075 suspendoval kvůli přijetí církevní hodnosti z rukou světského panovníka. Ten přijal jméno Kliment III. Církví samozřejmě není uznáván jako legitimní papež.

V Římě propukly po vstupu Jindřichova vojska těžké boje. Řehoř, aby neupadl do Jindřichova zajetí, uprchl s pomocí normanského knížete Roberta Guiscarda do Salerna, kde r. 1085 zemřel. Jeho poslední slova dle údajů středověkých životopisců zněla: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl nepravost, proto umírám ve vyhnanství.“

Zhodnocení sv. Řehoře VII.

Tohoto papeže lze právem nazvat největším ve středověku. R. 1606 byl prohlášen za svatého a obdržel titul „Defensor Ecclesiae“ (obránce církve). Jeho vzorný život asketického řeholníka, idealistický zápal pro duchovní a mravní reformu a neústupný zápas za svobodu církve od neoprávněných zásahů světské moci do jejích interních záležitostí patří k úctyhodnému a požehnanému dědictví středověku. Řehoř neslevil ze svých ideálů ani tehdy, když musel uprchnout do exilu.

K velkým zásluhám sv. Řehoře VII. patří i boj proti čarodějnické pověře, jež v pozdějších staletích měla na svědomí tisíce nevinných lidských obětí. Dánský král Harald, když v jeho zemi propukla neúroda, nařídil pochytat některé ženy, obvinit je ze spolku s ďáblem a popravit. Papež Řehoř mu r. 1080 píše dopis, v němž mj. říká: „Nedomnívejte se, že smíte proti těmto ženám hřešit a připisovat jim vinu na špatném počasí, neúrodě nebo nemocech. Vy, místo abyste odvraceli Boží hněv pokáním, ho ještě chcete rozmnožovat tím, že barbarsky a nelidsky odsuzujete nevinné ženy a holdujete pohanské pověře.“

Za pontifikátu sv. Řehoře ovládli Palestinu seldžučtí Turci, kteří způsobili tamním křesťanům a také křesťanským poutníkům na místa spjatá s životem a působením Spasitele mnoho strašlivých krutostí. Řehoř se proto zabýval myšlenkou vyhlášení křížové výpravy, boj o investituru a útěk do exilu mu to ale znemožnily.

Německá vojska z Říma odtáhla. Po smrti sv. Řehoře nic nebránilo v pokračování jeho reformního díla, které si nezadržitelně razilo cestu vpřed. Jeho nástupci se plně hlásili k ideálům, které on vytyčil a realizoval. Obrozená církev stoupala na významu a na vážnosti.

 

Použité zdroje:
Buehlmeyer, Carl. Die Kichengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Hesemann, Michael. Die Dunkelmaenner. Augsburg: Sankt Ulrich Verlag, 2007.
Pelan, Václav. Církevní dějiny. Praha: Dědictví svatojanské, 1914.