Autorita papežů po velkolepém pontifikátu sv. Řehoře I. Velikého v 7.–9. století dále posilovala. Vyvrcholením bylo vytvoření Církevního státu r. 756, kdy nezávislost papežů na světské moci byla upevněna vlastním teritoriem. Papež tak nebyl podroben žádnému pozemskému vladaři, neboť se sám stal samostatným světským vládcem, což mu zajišťovalo svobodný výkon vlastního duchovního poslání bez zásahu a poručníkování pozemských králů a císařů.

Sv. Martin I. a jeho nástupci

Z papežů po sv. Řehoři I. vyniká především sv. Martin I. Bránil katolickou pravověrnost proti herezi monoteletismu, který šířili na Východě jeruzalémský patriarcha Sofronios a cařihradský patriarcha Sergios. Mocenským násilím prosazoval tento blud byzantský císař Konstans II. Monoteleté popírali, že Ježíš Kristus jako pravý Bůh a pravý člověk měl také dvojí vůli: božskou a lidskou – a hlásali, že jeho vůle byla pouze božská. Tím snižovali jeho člověčenství, tzn. fakt, že on, vtělené Slovo, se stal plně a ve všech bodech také člověkem s výjimkou hříchu.

Monoteletismu podlehl i papež Honorius I. (625–638), který se přihlásil k tomuto bludu 2 listy patriarchovi Sergiovi. Heretické vyjádření papeže Honoria nemá ovšem nic společného s papežskou neomylností, neboť nešlo o slavnostní vyhlášení dogmatu v rámci tzv. mimořádného magisteria, což je nezbytnou podmínkou toho, aby papežovo sdělení bylo pokládáno za neomylné, pouze o soukromý teologický názor papeže formulovaný v dopise, a tady římský pontifik není neomylností chráněn.

Zcela jinak jednal papež Martin I. (649–653). Svolal do Říma synodu a odsoudil na ní monoteletismus jako blud. Císař Konstans nato r. 653 vojensky obsadil Řím, papeže zajal a deportoval do Cařihradu. Tam jej nechal odsoudit jako „velezrádce“ k trestu smrti, který mu cestou milosti změnil na doživotní vyhnanství v Chersonu na Krymu. Martin byl krutě mučen a na následky toho brzy zemřel. Církev ho ctí jako mučedníka.

Spolu s ním byli popraveni nebo umučeni i mnozí další obhájci pravé katolické nauky. Řeckému opatovi sv. Maximovi Vyznavači byl na rozkaz císaře po bičování vyříznut jazyk a vojáci mu usekli pravou ruku. Takto zmrzačeného jej soud odeslal do vyhnanství.

Po smrti císaře Konstanta II. se poměry změnily k lepšímu. Pravověrný císař Konstantin IV. spolu s papežem sv. Agathem I. svolali do Cařihradu koncil (III. cařihradský), který proběhl v letech 680–681 a odsoudil monoteletismus jako herezi. Monoteletismus však přežíval u některých východních kněží a mnichů ještě dlouhá léta a definitivně vymizel až ve středověku.

V 8. století museli papežové Řehoř II. (715–731), Řehoř III. (731–741) a Štěpán III. (768–772) bojovat proti obrazoborectví v Byzantské říši, kde na rozkaz císařů byly ničeny ikony jako údajné „modly“. Několik římských synod svolaných oběma papeži uvalilo na ničitele svatých obrazů exkomunikaci. Císař Konstantin V. Kopronymos tím krutěji pronásledoval kněze, mnichy i laiky, kteří odmítali pálit ikony, nejznámějším mučedníkem je opat sv. Štěpán, popravený r. 764. Teprve koncil v Nicei (II. nicejský) svolaný r. 787 se souhlasem papeže Hadriána I. (772–795) ukončil tento teror a prohlásil úctu ikon za legitimní s tím, že předmětem adorace není obraz, nýbrž ten, koho představuje, tj. Kristus, Bohorodička nebo významný světec.

Církevní stát, Franská říše a Mikuláš I.

Byzantští císařové, kteří měli být po zániku Západořímské říše r. 476 ochránci Říma, totálně zklamali. Podléhali různým bludům a někdy se sami stali pro papeže hrozbou. Tato skutečnost a také opakované nájezdy Langobardů na Řím nutily papeže v 8. století ke spojenectví s Franskou říší, jejíž králové se stylizovali do role obránců západního křesťanství. Franský král Pippin Krátký se ujal vojenské obrany Říma proti langobardskému králi Aistulfovi, jehož přemohl a zahnal. Papeži Štěpánovi II. (752–757) věnoval poté r. 756 rozsáhlé území ve střední Itálii jako Církevní (Papežský) stát s tím, že papež korunuje jeho syna Karla římským císařem a potvrdí tímto aktem, že Franská říše je legitimní nástupkyní Římské říše. To realizoval papež Lev III. r. 800.

Ve Franské říši především za vlády Karla Velikého se upevňovalo postavení církve a byli odtud vysíláni misionáři na východ. Vznikala nová biskupství a kláštery. Současně ale franští panovníci usilovali o to, aby si církev podrobili. Jejich život, zejména rodinný, nebyl v souladu s Božím zákonem, proto se snažili prosadit na biskupské stolce muže, kteří by mlčeli k jejich hříchům. Tyto tendence posílily zvláště po smrti Karla Velikého a po vyhlášení tzv. verdunské smlouvy r. 843, kdy Franská říše byla rozdělena na tři části.

Požadavkům vládců, aby církevní autority tolerovaly jejich pohoršující způsob života, statečně čelil papež s pověstí světce Mikuláš I. Veliký (858–867). Opat Regino z Pruemu ho nazval pro odvážné kárání nemravností mocných „druhým Eliášem“.

Známý je především Mikulášův boj o práva manželky lotrinského krále Lothara II. Thietbergy, kterou její muž zapudil, aby si mohl vzít svoji konkubínu Waldradu. Papež Mikuláš důrazně Lotharovi připomenul, že každé porušení manželské věrnosti je hříchem, pod trestem exkomunikace ho přinutil přijmout vyhnanou řádnou manželku zpět a přerušit styky se souložnicí. Exkomunikoval a sesadil z úřadu také všechny biskupy, kteří na přání Lothara prohlásili jeho sňatek s Thietbergou za neplatný.

Papež Mikuláš vydal také dekret, jímž zakázal užívání mučení (tzv. tortury) u soudů. Duchovní osoba, která by je při soudním procesu nařizovala, schvalovala nebo k tomu nečinně přihlížela, měla být exkomunikována.

Za Mikulášova nástupce Hadriána II. (867–872) došlo k prvnímu pokusu o odtržení Byzance od Říma, který vyprovokoval samozvaný cařihradský patriarcha Fotios, jeden z nejvzdělanějších mužů tehdejší doby. Papež podpořil řádně ustanoveného patriarchu Ignatia a svolal do Cařihradu r. 869 všeobecný koncil (IV. cařihradský), který potvrdil jednotu s Římem a papežský primát. Nebezpečí schizmatu tak bylo zažehnáno, propuklo ale v mnohem horší formě za necelých 200 let poté.

Hadrián II. i jeho nástupce Jan VIII. (872–882) se zapsali do našich dějin tím, že poskytli účinnou ochranu sv. Cyrilu a Metodějovi. Hadrián povolil r. 869 bulou „Gloria in excelsis Deo“ staroslovanskou liturgii, Jan se rázně ujal Metoděje, když ho němečtí (východofranští) biskupové uvěznili, a exkomunikoval ve smyslu znění dekretu Mikuláše I. proti mučení pasovského biskupa Hermanaricha, jenž bil sv. Metoděje bičem. Papež Jan vydal též r. 880 bulu „Industriae Tuae“, jíž opět povolil staroslovanskou liturgii, kterou němečtí biskupové zakázali.

Papež Jan VIII. projevoval vůči veřejným hříchům panovníků stejně nekompromisní postoj jako Mikuláš I. Nešetřil ani své vlivné příbuzné, proto se po jeho smrti objevily pověsti, že ti ho zavraždili. Důkazu však pro to nemáme.

Po smrti papeže Jana VIII. dochází k velké krizi papežství. Jestliže až do jeho pontifikátu nelze nalézt žádného náměstka Kristova, který by nebyl mravně bezúhonný, mnozí z nich vynikali přímo svatým životem, po Janu VIII. ovládla papežský stolec římská šlechta a dosazovala na něj své loutky, jak o tom pojednáme v další části seriálu.

 

V článku bylo použito:
Buehlmeyer, C. Die Kirchengeschichte II. Paderborn: Schoeninghverlag, 1958.
Quirin H. Einfuehrung in das Studium der mittelalterlichen Geschichte. Roma: 1950.
Johnson, P. Papiestwo. Warszawa: Pax, 1998.