12. a 13. století je obdobím, kdy papežové svými mravními kvalitami výrazně převyšovali světské vladaře. Reformní snahy sv. Řehoře VII. přinesly své požehnané ovoce. Neobešlo se to však bez problémů a neustálých sporů se světskými panovníky, kteří se nikdy nevzdali svých plánů ovládnout církev a učinit ji nástrojem vlastních politických zájmů. Hlavně usilovali o to, aby papežové, biskupové a kněží mlčeli k jejich nemorálnímu životu.

Doba sv. Bernarda z Clairvaux

Roku 1130 zvolili kardinálové nástupcem sv. Petra kardinála Gregora, zbožného a asketicky žijícího muže, jenž přijal jako papež jméno Innocenc II. Tehdy v církvi probíhala diskuse, zda je morální půjčovat na úrok, či nikoliv. Innocenc byl zastáncem nekompromisního postoje, tj. že nikoliv. Tím si ovšem znepřátelil římské bankéře, kteří se dožadovali, aby církev jim přiznala právo lichvy. Kardinál Pierleoni, který sám pocházel z rodiny vlivného směnárníka židovského původu, uskutečnil palácovou revoluci, prohlásil volbu Innocence II. za neplatnou a nechal se sám zvolit papežem pod jménem Anaklet II. Církev jeho volbu neuznává, jde o vzdoropapeže. Anakletovi se pomocí finančních darů podařilo získat na svoji stranu římskou šlechtu a lid. Ti se obrátili proti Innocencovi, jenž musel odejít do exilu.

Tehdy na sebe upozornil jako morální autorita katolického Západu vynikající mystik, teolog a církevní učitel sv. Bernard, opat cisterciáckého kláštera v Clairvaux ve Francii. Postavil se jednoznačně za pravého papeže Innocence a svými dopisy vyzýval Anakleta k rezignaci. Innocenc se mohl vrátit do Říma teprve po Anakletově smrti r. 1138.

Proti Římu povstala v té době některá města ve střední Itálii, dožadující se nezávislosti a republikánského městského zřízení. Povstání bylo potlačeno, římský lid se domáhal, aby hlavní vzbouřenecká obec Tivoli byla vypleněna. Papež Innocenc toto násilí odmítl se schválením sv. Bernarda, jehož si vybral za svého rádce. Tím vyvolal nový hněv Římanů, v tomto napjatém vztahu s nimi r. 1143 zemřel.

Roku 1139 proběhl v Římě II. lateránský všeobecný církevní koncil. Vyhlásil řadu reformních dekretů v duchu sv. Řehoře VII., mezi nimi i zákaz lichvy, která byla prohlášena za hříšnou. Koncil deklaroval jako mravně dovolenou a bezhříšnou pouze půjčku s maličkým úrokem, který si mohl věřitel účtovat jako kompenzaci za ztrátu, jež mu půjčkou vznikla.

Roku 1145 byl zvolen papežem mnich cisterciáckého řádu a přítel sv. Bernarda Bernardo Paganelli, jenž přijal jméno Evžen III. Jeho pontifikát lze s jistou nadsázkou nazvat „pontifikátem sv. Bernarda“, neboť tento světec svými dopisy papeže Evžena přímo vedl a řídil, jak dokazuje dochovaná vzájemná korespondence jich obou. I Evžen III. podobně jako Innocenc II. strávil značnou část svého pontifikátu ve vyhnanství, protože v Římě vyvolal protipapežskou revoluci kněz-demagog Arnold z Brescie, myšlenkový stoupenec heretika Petra Abélarda (srov. níže). Arnold vyhlásil tzv. Římskou republiku, papež si útěkem zachránil holý život. Arnold vládl v Římě krvavým terorem, jemuž padly za oběť stovky nevinných lidí, především z řad řeholníků. Jeho řádění učinil konec teprve německý císař Friedrich I. Barbarossa, který vtrhl do města, Arnold musel uprchnout, po nějakém čase byl chycen a v Římě r. 1155 na Friedrichův rozkaz popraven. To už byl ale papež Evžen mrtev, zemřel v tomtéž roce jako sv. Bernard, tj. 1153.

Hereze 12. století

V této době se značně rozšířilo ve Francii a v Itálii učení bludné sekty albigenských. Jejich název pochází od italského města Albi, kde podle některých zpráv vznikli. Albigenští odmítali nauku o Nejsvětější Trojici, Boha kladli na stejnou úroveň s ďáblem, odmítali všechny svátosti s výjimkou křtu. Katolickou církev považovali za „děvku ďáblovu“. Křest, který nazývali „consolamentum“, udělovali až na smrtelném loži. Když se ale dotyčný uzdravil, tak aby prý „neupadl znovu do hříchu“, zabili jej, což nazývali „endura“. Albigenští organizovali ozbrojené bandy zvané routiérs, které přepadaly kláštery, kostely, vesnice a města, všude šlapaly po Nejsvětější svátosti, plenily a vraždily. Podobně si počínali i vyznavači jiných, menších sekt.

Panovníci, zejména francouzští králové, albigenské kacíře pronásledovali, prostý lid, ohrožený jejich terorem, se dožadoval trestu smrti upálením, který také byl v některých případech vykonán. Mnoho duchovních osob však odmítalo tak tvrdý postup a požadovalo misie s poučováním, především sv. Bernard z Clairvaux a zakladatel premonstrátů arcibiskup sv. Norbert z Xantenu. Také papežové zastávali umírněné stanovisko s odmítáním trestu smrti, zejména přítel a původně řádový spolubratr sv. Bernarda Evžen III. Papežové též odmítali výzvy francouzských králů k vyhlášení křížové výpravy proti albigenským a zdůrazňovali, že nejprve nutno vyčerpat všechny pokojné prostředky.

Významným heretikem 12. století byl také Francouz Petr (Pierre) Abélard. který zpochybnil katolickou nauku o Boží Trojici. Postup církevní autority proti němu je důkazem, jak citlivě si tehdejší církev, jejíž hlavní duchovní autoritou byl sv. Bernard, vedla ve vztahu k heretikům, což bylo v příkrém rozporu s pozdějším upalováním. Abélard byl nejprve, když odmítl odvolat své bludy, odsouzen na nátlak sv. Bernarda ke kajícímu pobytu v klášteře, kde měl v modlitbě a meditaci dospět k poznání o nepravdivosti svých názorů. Když toto nepomohlo, byl Abélard deportován na rodnou tvrz, kde se mohl pohybovat pouze na území svého panství. To potvrdil papež Innocenc II. Na sklonku života nemocný Abélard vyhledal sv. Bernarda a před ním se zřekl svých bludů. Zemřel smířen s církví r. 1142.

Papežové 2. poloviny 12. století

Snad nejvýznamnějším pontifikem této éry byl Alexander III. (1159–1181), známý učenec a právník, civilním jménem Roland Bandinelli. Ten svedl zápas za svobodu církve se samotným císařem Friedrichem I. Barbarossou, který, nespokojen s tím, že konkláve kardinálů nezvolilo jeho kandidáta, svolal do Pavie r. 1160 synodu, kde prohlásil papeže Alexandra za nepravého a nechal zvolit vzdoropapeže. Odvolal se na pochybný argument, že Alexander byl schválen jen těsnou většinou hlasů. Papež císaře exkomunikoval a synodu označil za neplatnou. Friedrich s vojskem vtrhl do Itálie, kde jeho vojsko rabovalo a plenilo. Papež musel uprchnout do Francie, vrátit se mohl teprve r. 1165, když císařští vojáci byli nuceni stáhnout se ze severní Itálie, neboť obyvatelstvo povstalo proti jejich řádění.

Za pontifikátu Alexandra III. r. 1170 podstoupil mučednickou smrt v Anglii arcibiskup sv. Tomáš (Thomas) Beckett, který hájil svobodu církve proti zasahování krále Jindřicha II. a odmítl podepsat tzv. Clarendonské články, jež fakticky podřizovaly anglickou církev panovníkovi. Také papež Alexander tento dokument zavrhl. Královi přívrženci poté vzali iniciativu do vlastních rukou a arcibiskupa Tomáše zavraždili přímo v canterburské katedrále při pobožnosti nešpor.
Císař Friedrich se ale nevzdal své snahy svrhnout papeže Alexandra, který nebyl podle jeho gusta. Stále nominoval jednoho vzdoropapeže za druhým, Alexander za to na něj uvalil opět klatbu, až konečně císař r. 1174 znovu vtrhl do Itálie, kde však v Lombardii utrpěl zdrcující porážku. Začal vyjednávat s papežem o smír, r. 1177 se uskutečnilo setkání obou v Benátkách. Friedrich tady uznal Alexandra za právoplatného papeže, vzdal se investitury (tj. jmenování církevních hodnostářů bez souhlasu Sv. stolce), papež na oplátku sňal z něj exkomunikaci.

Za pontifikátu Alexandra III. proběhl v Římě r. 1179 III. lateránský koncil. Ten, aby se nikdo nemohl příště vymlouvat na „těsnou většinu“ jakožto důvod k odmítnutí zvoleného papeže, rozhodl, že k platné volbě je zapotřebí nikoli prosté, nýbrž dvoutřetinové většiny. Koncil zároveň vyhlásil dekret proti heretikům. Místním děkanům bylo uloženo shromažďovat informace o nich a provádět jejich výslech. Zde hledají někteří historikové počátky pozdější inkvizice. Zatvrzelí kacíři měli být stíháni vězením nebo vyhnanstvím, o trestu smrti zde není žádná zmínka.

Za pontifikátu nástupce Alexandra III. Lucia III. (1181–1185) císař Friedrich Barbarossa se snažil žít s papežem v míru, účastnil se též III. křížové výpravy, na níž zahynul. Papež s císařem společně zorganizovali synodu ve Veroně r. 1184, na níž znovu promulgovali tresty pro heretiky, jak je stanovil III. lateránský koncil. Trest smrti se v dokumentech synody opět neobjevuje.

 

Použitá literatura:

Buehlmeyer, Carl. Die Kichengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.
Coulaumbe, Charles. Papežové. Toronto: 2001.
Pastor, Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen: 1920.