Velký obránce svobody Církve sv. Řehoř VII. zemřel r. 1085 ve vyhnanství. Vzdoropapež a loutka císaře Jindřicha IV. Klement III. byl uznán nejen v Německu, ale též v Anglii a v Uhrách. V Římě však jeho metody správy Církve, která spočívala v poníženém předkládání svých rozhodnutí císaři ke schválení, vyvolaly všeobecný odpor. Kardinálové proto rok po smrti sv. Řehoře, když císařská vojska opustila Řím, prohlásili Klementa přesně ve smyslu církevní legislativy za nepravého papeže a zvolili r. 1086 řádným pontifikem opata Desideria z kláštera Monte Cassino, založeného přímo sv. Benediktem. Desiderius byl osobním přítelem zesnulého papeže Řehoře a hlásil se zcela k jeho reformnímu programu. Přijal jméno Viktor III. (1086–1087).
Reforma nezadržitelně pokračuje

Papež Viktor rok po svém zvolení zemřel. Kardinálové poté vybrali jeho nástupcem v přísné askezi žijícího biskupa Oda z Ostie, jenž byl předtím převorem kláštera v Cluny, odkud vzešel také sv. Řehoř VII. Přijal jméno Urban II. (1088–1099).
Papež bl. Urban II. energicky pokračoval v reformách zahájených sv. Řehořem. Na synodách v Melfi a v Clermontu, které svolal a jimž byl osobně přítomen, odhlasovali biskupové opět s náležitou přísností a hrozbami postihu exkomunikace pro neposlušné dekrety proti simonii i panovnické investituře církevních hodnostářů a obnovující povinný celibát pro adepty vyššího duchovenského svěcení, tzn. pro podjáhny, jáhny a kněze.
To císaře Jindřicha znovu rozzuřilo. Jeho vojska v Německu pustošila klástery věrné papeži a reformnímu programu. Císař setrval v odporu a nenávisti vůči Urbanovi i jeho nástupcům až do své smrti r. 1106. Zemřel v církevní exkomunikaci nesmířen s katolickou církví.

To už byl papežem Urbanův nástupce Paschalis II. (1099–1118), původně opat Rainer z kláštera sv. Vavřince v Římě, jehož sv. Řehoř jmenoval kardinálem a legátem ve Francii. Také papež Paschalis potvrdil všechny reformní dekrety svých předchůdců, čímž podráždil Jindřichova syna a nástupce v úřadu Jindřicha V., který r. 1111 vtrhl do Říma a papeže držel dva měsíce ve vězení. Paschalis byl Jindřichem donucen k ústupkům, především musel sejmout exkomunikaci z duchovních dosazených protiprávně císařem na biskupské stolce a potvrdit je v úřadech.

Paschalisovy ústupky císaři vyvolaly mezi zastánci reformy bouři odporu, na synodě ve Vienne r. 1112 arcibiskup Quido dokonce vyzval papeže k rezignaci. Paschalis sám se poté bránil, že sejmutí exkomunikace z prelátů, kteří díky simonii a přízni císaře přijali od něj biskupské úřady, byla vynucená a všechno odvolal. Jeho nástupcem se stal Gelasius II. (1118–1119), původně mnich z kláštera Monte Cassino, který naložil na císaře Jindřicha V. klatbu a musel proto z Říma emigrovat.

K částečnému uklidnění situace došlo až za papeže Kalixta II., původně arcibiskupa Quida ve francouzském Vienne. Ten neustoupil ve svém pevném postoji a dosáhl nakonec toho, že císař kapituloval a projevil ochotu k důstojnému kompromisu. Podepsal s papežem r. 1122 ve Wormsu konkordát, jímž se definitivně zříkal jakékoliv nominace svých oblíbenců na biskupské a jiné vyšší církevní stolce. Papež na oplátku přiznal císaři nárok vznést námitky proti navrhovanému kandidátu, které měly být zohledněny na základě jednání obou stran. Biskupové, kteří předtím protiprávně přijali nominaci od císaře a nikoli od papeže, mohli být zbaveni exkomunikace a setrvat ve funkcích pouze tehdy, když kajícně před papežem litovali svého činu. Tím byl konflikt mezi papežem a císařem, známý pod názvem „boj o investituru“, částečně ukončen. Ve 2. polovině 12. století se však rozhořel znovu, i když ne už s takovou intenzitou, Církev musela o svoji svobodu hlásat evangelium bez zasahování státní moci bojovat fakticky po celý středověk.

O rok později, r. 1123 svolal papež Kalixt do Lateránského paláce v Římě všeobecný koncil, nazvaný I. lateránský. Byl to první všeobecný církevní sněm po schizmatu východní církve r. 1054. Biskupové na něm schválili wormský konkordát, potvrdili pro vyšší duchovenstvo latinského obřadu závazný celibát, vydali nová ostrá nařízení proti simonii a zavedli tzv. treuga Dei, tj. povinnost klidu zbraní v adventu, o Vánocích, v postu a o Velikonocích. Žel, toto nařízení světští vládcové nerespektovali. Úspěšnější byl tento sněm ohledně nařízení o svěcení neděl a svátků, kdy vrchnost nesměla pod církevními tresty požadovat po poddaných nebo po služebnictvu výkon jakékoliv práce. Toto opatření mělo obrovský sociální význam, neboť poskytlo prostému člověku právo na odpočinek. Neděle a svátky jakožto dny volné od práce znamenaly krom svého jednoznačně nadpřirozeného významu (obrácení mysli a srdce k Bohu) též obranu prostého člověka proti svévoli a vykořisťování vrchností. Církev tím demonstrovala, že stojí na straně chudých a bezbranných.

I. křížová výprava

S pontifikátem bl. Urbana II. je spojena také I. křížová výprava. O křižáckých válkách bylo v minulosti i současnosti napsáno mnoho polopravd a nepravd. Jednalo se prý o dobyvačné útočné války evropských středověkých panovníků a papežů. Pravda je ale zcela jiná.

Palestina byla dobyta mohamedánskými Araby už na konci 7. století. Katolické církvi šlo pouze o to, aby tamní vládcové neutiskovali křesťany a nebránili evropským poutníkům navštěvovat místa spjatá s působením Spasitele. Arabští kalifové to respektovali, proto nevznikl žádný problém.

Situace se ale změnila, když v 70. letech 11. století nahradili arabské vládce Jeruzaléma a Palestiny seldžučtí Turci, rovněž mohamedáni. Ti křesťanské poutníky zajímali a prodávali do otroctví, někdy je i přímo týrali, mrzačili a zabíjeli. Turecký sultán zahájil také krvavé pronásledování křesťanů žijících ve Svaté zemi.

To vedlo už papeže sv. Řehoře VII. v 70. letech 11. stol., aby se zabýval myšlenkou vyhlášení války sultánovi na obranu křesťanských poutníků. K tomu ale nedošlo kvůli boji o investituru. V 90. letech však tato myšlenka se stala opět aktuální, když byzantský císař Alexios I. Komnen, ačkoliv východní církev již byla ve schizmatu, se obrátil o pomoc k papeži Urbanovi II. Byzanc totiž s říší sultána bezprostředně sousedila, turecká vojska podnikala vojenské výpady na její území, při nichž drancovala a vraždila.

Papež svolal r. 1095 synodu do francouzského Clermontu. Na ní byli biskupové seznámeni s nářky Byzantinců, k nimž se připojil latinský poustevník Petr z Amiensu, žijící v Palestině, který si zachránil život emigrací před Turky do Evropy. Všichni shromáždění preláti byli otřeseni hrůzostrašnými krutostmi, jichž se Turci dopouštěli na křesťanských poutnících. Mnohým usekávali ruce a nohy, ženy znásilňovali. Otřesné informace pohnuly francouzské rytíře i sedláky k tomu, že si sami připínali na pravý rukáv svých kabátů červený kříž a s pokřikem „Deus vult!“ (Bůh tomu chce) se hlásili do boje za osvobození Palestiny.

Papež Urban oficiálně vyhlásil křížovou výpravu, první tohoto druhu, a udělil jejím účastníkům odpustky časných trestů za hříchy. Velitelem se stal lotrinský vévoda Geoffrey de Bouillon. Křižáci byli úspěšní, rychle postupovali a během čtyř let dobyli celou Palestinu. R. 1099 padl jako poslední Jeruzalém.

Je tragické, že tento úspěch byl znehodnocen krvavou lázní, kterou křižáci připravili muslimskému obyvatelstvu města. To nelze ospravedlnit, i když zprávy o tom v muslimských pramenech i ve francouzských kronikách jsou nejspíš značně nadsazené. Podle dobových záznamů (Gesta Dei per Francos, Chronicon Hierosolymitanum de bello sacro aj.) sám velitel Geoffrey z Bouillonu, jenž se poté stal vládcem Jeruzaléma s titulem „ochránce Božího hrobu“, vyslovil politování nad nevinně prolitou krví ze strany křižáků, podobně i papež Paschalis II., i když vydal list, v němž děkuje Bohu za vítězství a dobytí Jeruzaléma.

Jak velký byl rozsah tohoto krveprolití, zůstává dodnes nejasné. Zcela určitě nebylo vyvražděno veškeré muslimské obyvatelstvo města, neboť po celé 12. století měli mohamedáni v Jeruzalémě početní převahu nad křesťany a nejspíš byli s vládou katolických latinských králů spokojeni. Když totiž r. 1187 sultán Saladin dobyl Jeruzalém nazpět a sesadil posledního krále Quida, jeruzalémské muslimské ženy plakaly a žádaly, aby Saladin jim tohoto vládce ponechal.

Neomluvitelné je také vraždění Židů v Evropě po vyhlášení křížové výpravy. Na tom ale nenesou vinu křižáci, nýbrž luza a deklasované živly, které si připínaly na rukáv kříž a předstíraly, že táhnou do Palestiny, ve skutečnosti však drancovaly židovská ghetta. Papežové toto ostře odsuzovali a ukládali provinilcům trest exkomunikace, jak o tom budeme psát později.

Mnozí účastníci křížových výprav se dopouštěli skutků, které nelze hájit. V dalších číslech se postupně budeme dotýkat i této problematiky. Rozhodně však je nutno kategoricky odmítnout tezi o útočných a dobyvačných válkách. Historická pravda je jednoznačně taková, že šlo o válku na obranu katolické Evropy a potažmo celé křesťanské civilizace před agresí krutých tureckých hord.

Použité zdroje:
Buehlmeyer, Carl. Die Kichengeschichte II. Paderborn: Schoeningh-Verlag, 1959.
Johnson, Paul. Papiestwo. Warszawa: Instytut Wydawniczy Pax, 1998.
Coulaumbe, Charles. Papežové. Toronto: 2001.
Pastor Ludwig. Die Papsgeschichte. Muenchen: 1920.