Markéta z Cortony

Narodila v roce 1248 se v toskánském Alvianu. Uběhlo osm bezstarostných let, pak jí zemřela matka a otec se znovu oženil. A nastala změna. Macecha si jí hrubě nevšímala, otec se ve výchově dcerky taky zrovna dvakrát nepřetrhl, takže děcko bylo necháno napospas sobě samému. A víte, jak to dopadne, když se nikdo o puberťáky nezajímá: Rostou jako dříví v lese. V Markétině případě to tedy platilo. A fest. Nic ji nebavilo, o nic neměla zájem, jen se poflakovat, navštěvovat všelijaké pochybné podniky, bavit se… A když se ještě chytla – řečeno dnešním slovníkem – špatné party, bylo vymalováno.

Aby se nemusela furt se svou nenáviděnou macechou hádat a věčně poslouchat ty trapné otcovy řeči, že je zkažená a kdesi cosi, utekla v šestnácti z domova. Měla teď volné pole působnosti, svět byl její, mohla si užívat, co hrdlo ráčí, a taky to jaksepatří dělala. Denně nějaká akce, denně vínko, chlapi, kocovina. Zapadla do toho až po krk, tak zhruba devět let žila s milencem a měla s ním kluka. Pak se však stala svědkem scény, která od základu změnila její život – se vším, jak byl.

Jednou si udělala špacír po městě. Co taky měla dělat, když ten její byl už pár dní někde pryč – asi na tahu, myslela si. Náhle zaslechla štěkot psa a všimla si, že stále více lidí běží nápadně stejným směrem. Znáte ženské, jak jsou zvědavé, ne?! Přece tam nemůže chybět. A taky že ne. Dorazila na místo, kde už bylo lidí jak máku. Všichni se dívají kamsi dolů, do jakési jámy. Vypínala se na špičky: Co to tam mají? To musím vidět! Procpala se dopředu a pohlédla dolů.

Tam kdesi na dně leželo pod hromadou dříví pobodaná mrtvola muže, která už zapáchala a byla obsypána červy. Okolostojící přihlížející si šuškali, že mrtvý byl určitě přepaden lupiči a zavražděn. Když Markéta spatřila nebožtíkovu tvář, ztvrdla hrůzou – poznala v něm jednoho ze svých „nejvěrnějších“ zákazníků, Arsenia, toho dotyčného milence. Zničehonic ji napadlo: „A kde je teď tvá duše? Co s ní je?“

A její nitro projelo náhle skrz na skrz něco, co až doposud neznala. Pocítila strašně silné pohnutí lítosti, projelo jí poznání vlastní hříšnosti a nicotnosti, mihl se jí hlavou celý dosavadní život. Bylo to hnutí celé její bytosti, kdesi uvnitř ní explodovalo světlo, které ji prozářilo, které ji zachránilo. Ruka Páně se jí dotkla… a už ji nepustila. Markéta se v naprostém transu dopotácela domů. Nevěděla pořádně, kde vůbec je, jen o jednom byla přesvědčena: Důvěřovala bezmezně Božímu milosrdenství, které se projeví, dá-li se na pokání.

To, co se odehrálo potom, připomnělo doby kdysi dávné, připomnělo to první křesťanská století, heroické skutky kajícnosti obrácených hříšníků. Markéta v jediném okamžiku změnila svůj život úplně naruby. Ostříhala si své krásné vlasy, odhodila všechny své šperky, své šaty, zbavila se všeho svého majetku a oblékla si žíněné roucho, kolem krku si uvázala provaz a takto se za velké pozornosti lidí vydala se svým synem zpět do Alviana. Tam vstoupila do kostela, padla na kolena a začala veřejně, přede všemi vyznávat své přečetné hříchy a v srdcervoucím pláči prosit všechny přítomné o modlitbu. Poté přišla k otci, poklekla před něj a prosila jej o odpuštění. Otec jí odpustil, vzal ji s jejím synem do svého domu, ale macecha o tom nechtěla ani slyšet: „Táhni i s tím svým bastardem!“ ječela na ni. Markéta se před domem vrhla na kolena a volala k Bohu: „Můj Spasiteli, Ty jsi přijal na milost Magdalenu, odpustil jsi i kajícímu lotru na kříži. Neopouštěj mě, prosím Tě, smiluj se nade mnou!“

Bůh ji vyslyšel. Markéta se vydala do města Cortone, vykonala zde svou životní zpověď a v nejpřísnější možné kázni tu prožila tři roky jako kajícnice. Až poté se mohla stát františkánskou terciářkou a v cortonském klášteře strávit zbytek života. Denně pojedla jen pár kousků chleba a ovoce, zapíjela je vodou, dřela do úmoru, ošetřovala nemocné. Večer si pak ustlala na studené kamenné podlaze své cely a pod hlavu si dala kámen. Pokud tedy spala – často totiž promodlila velkou část noci, ne-li celou. Denně se bičovala: „Moje tělo sloužilo hříchu, ať tedy nyní snáší půst, bdění a bičování.“ Další, ještě tvrdší kající skutky jí zakázal její duchovní vůdce otec Giunta. Jednou při přijímání uslyšela: „Dcero moje!“ Dostala se do vytržení, přítomným s úžasem a radostí pořád opakovala: „Já jsem Jeho dcera, On to řekl! On to řekl. Jsem Jeho dcera!“ Slzy lítosti se proměnily v slzy radosti, Bůh k ní promluvil, Bůh ji miluje, Bůh ji naplňuje.

Denně Mu děkovala, že ji zachránil „z jámy“; modlitbou a rozjímáním o Kristově utrpení dosáhla už za života takového stupně svatosti, že se k ní sjížděli lidé z celého okolí, aby ji požádali o radu a pomoc v duchovních záležitostech. Měla dokonce i dar proroctví, čemuž ne každý věřil, takže se stala terčem pomluv a zášti. Založila malou nemocnici a syna poslala do školy v Arezzu, po jejímž dokončení vstoupil k františkánům. S rokem 1297 nadešel konec její pozemské pouti, konec, který už dlouho dychtivě vyhlížela. Onemocněla a sedmnáct dní nepřijala žádnou stravu kromě eucharistie. 26. 2. odešla s radostnou tváří a zaopatřená svátostmi na věčnost. Když se r. 1392 konaly zemní práce, bylo její tělo nalezeno v neporušeném stavu. R. 1728 ji papež Benedikt XIII. svatořečil.

Je patronkou těch, co prožívají životní krize a zklamání; bývá zobrazována jako františkánka a jejím atributem je kromě kříže a nástrojů Kristova umučení i pes.