Následníku aragonského trůnu Petru III. a jeho ženě Konstancii, vnučce Fridricha II. Sicilského, se r. 1270 narodila v Zaragoze hezounká růžolící dcerka. Dostala jméno po své výjimečné pratetě – sv. Alžbětě Uherské. A jelikož jsme na španělském území, tak ne Alžběta, nýbrž Isabela. Svým životem se jí pak dost podobala, dosažení věhlasu a skvělosti své převzácné příbuzné bylo však i nad její síly. I tak byla již za svého života vysoko ctěna a „podezřívána“ ze svatosti.

Nějaký čas se o její výchovu staral děda Jakub I., pak otěže převzali rodiče a vehnali teď už dvanáctiletou Belušku do chomoutu portugalského krále Dinise I. (Dionýsa). „Král rolník“, jak byl pro svou podporu venkova nazýván, se zprvu jevil jako vzorný a milující mužíček. V rámci své vlády se věnoval osídlování nových území, rekonstrukci chátrajících měst či podpoře růstu populace. Sám šel svým poddaným příkladem a s Alžbětou zplodil dvě dítka – syna Alfonse a dceru Konstancii. Záhy však jeho gloriola příkladného otce a muže zhasla. Stále více se mu přestávalo líbit, že jeho choť utrácí nehorázné sumy na své chudé. Ta totiž měla za to, že její postavení jí ukládá povinnost starat se o ty, kteří trpí – ať už hladem nebo nemocemi. Zřídila např. dům pro bývalé prostitutky či nalezinec pro odložené děti, na Zelený čtvrtek omývala žebračkám nohy atd. Kromě výčitek musela bojovat i s Dinisovou nevěrou. Idylka líbánek skončila a mladý král jí začal zahýbat na každém rohu. Na dvoře si držel dvě veřejné milenky, s nimiž zplodil několik dětí. Jak na to reagovala Alžběta? Po svém. Za svého donjuana se modlila, ukládala si posty jako oběť za jeho obrácení, jeho provinění mu stále znovu a znovu odpouštěla a k němu samotnému se podle toho chovala – s láskou a trpělivou nadějí, že se vzpamatuje. A co se jeho levobočků týče, těch se ujala a vychovávala je spolu se svými dítky.

U chlapa je to normální, ale ženská? říkal si patrně Dinis, když uvěřil pomluvám jednoho dvořana o Alžbětině nevěře s jejím panošem. Poslal panoše se vzkazem do jedné vápenky, kde už čekal správce s instrukcemi, aby královského posla, jenž se bude ptát, zda je králův rozkaz vykonán, upálil v peci. Jenže jaký pán, taký kmán. To se potvrdilo, když panoš míjel kostel a stavil se na mši. Jeho paní chodila na bohoslužby denně a i jemu se to už vrylo pod kůži. Král si zatím nervozitou rozkousal všechny nehty – nemohl se už dočkat, až jeho „sok“ skončí v plamenech. Poslal proto maníka, který královnu obvinil, do vápenky, aby se pozeptal, jak to dopadlo. Ten nelenil a pelášil na místo činu. Prohnal se kolem kostela, a předběhl tak zbožného panoše. Zeptal se, zda byl králův příkaz vykonán a poslední, co na tomto světě uviděl, byla zevnitř zavřená dvířka rozpálené pece. Panoš pak šokovanému králi vyřídil, že jeho rozkazy byly splněny. Dinisovi sklaplo, viděl v tom všem prst Boží a od té doby se jeho chování k Isabele rapidně zlepšilo.

Syn Alfons dospěl, oženil se a ve svém sídle v Coimbře se pomalu chystal, že po taťkovi převezme vládu. Ten však v posledních letech okázale protežoval nevlastního syna Alfonse Sancheze, což toho vlastního pořádně žralo a vzbouřil se. Dinis proti němu vytáhl v čele svých vojsk. Vtom se do toho vložil „Anděl smíru“, jak současníci Isabele přezdívali. Předtím se „jen“ modlila a střídavě prosila jednoho i druhého, aby se usmířili, leč marně. Tak to vyřešila po žensku. Vsedla na mulu a vjela na pláň Alvaladských polí u Lisabonu, přímo mezi šiky vojáků houfujících se k boji. Již jako vypovězená královna, protože v jednom dopise varovala syna, aby uprchl, že jeho otec se jej chystá zajmout. Ten se to dozvěděl a odklidil ji do ústraní. Později však podlehl tlaku veřejného mínění a povolal ji zpět. Toto netradiční zprostředkování míru bylo již druhým v pořadí v této válce. Už předtím je oba přiměla „zatím jen“ k čtyřdennímu příměří. Nedlouho po Alžbětině lisabonském kousku Dinis onemocněl. „Rainha sancta“ – „Svatá královna“, jak byla též nazývána, pečovala o svého milovaného umírajícího muže až do posledního okamžiku. Blahodárně přitom působila na jeho duši – r. 1325 odešel na věčnost smířen s Bohem. Těsně před smrtí přišel k jeho lůžku Alfons, aby se s otcem udobřil a odprosil ho. Stála za tím „Rainha sancta“, jež za zemřelého vykonala ještě pouť do Compostely, kde na oltář položila své královské šperky a korunu.

V Lisabonu pak postavila vůbec první chrám Neposkvrněné Panny Marie v dějinách církve. Stala se františkánskou terciářkou, ale do kláštera Santa Clara v Coimbře nakonec nevstoupila, ačkoli to měla v plánu. Vyslyšela hlasy přátel, aby zůstala nadále ve světě. Usadila se tedy v blízkosti zmíněného kláštera a vdovské důchody obratem ruky dávala na stavbu špitálů, chudobinců či kostelů.

Její rádcové byli dobrými proroky. Syn Alfons, nyní již král Alfons IV., vzal nevlastnímu bráchovi jeho statky, ten si to nedal líbit, a hrozící válce zabránila Isabela. Přemluvila syna, aby mu vše vrátil. Záhy musela žehlit další konflikt – Alfons se chystal vrhnout na svého povedeného švagříka Alfonse XI. Kastilského, jenž před svou ženou Konstancií dával přednost místní krasavici. K tomu se přidaly i jiné kotrmelce tohoto výtečníka, takže boj byl na spadnutí. Těžkou chřipkou schvácená Alžběta se vydala do Estremozu, kde se jí opět podařilo zprostředkovat mír.

To už ale cítila, že se její konec nezadržitelně blíží. Údajně ještě složila řeholní sliby a pak, s Mariiným jménem na rtech, skonala léta Páně 1336 v náruči svého syna a jeho choti. Pohřbena byla v Coimbře a její hrob se stal vbrzku cílem poutníků a místem mimořádných milostí. Když pak byl r. 1612 otevřen, bylo její tělo shledáno neporušené, beze stopy rozkladu. Papež Lev X. ji prohlásil za blahoslavenou a jeho nástupce Urban VIII. r. 1625 za svatou.

Isabela je patronkou Portugalska, různých ženských spolků, pomocnicí při válečných útrapách a obracejí se na ni podváděné ženy. Bývá zobrazována jako řeholnice a jejími atributy jsou růže, dále pak žebrák a koruna.