V červenci léta Páně 1207 se na bratislavském hradě narodila uherské královně Gertrudě a jejímu muži Ondřeji II. dcera Alžbětka. U rodičů však moc dlouho nepobyla – ve čtyřech letech ji zasnoubili s následníkem durynského lankraběcího stolce Heřmanem, k němuž ji vyslanci-vyjednávači jeho otce obratem přivezli. Domů se už vrátila jen jednou – na návštěvu jako durynská kněžna. S mámou se však již nepotkala. Ta byla zavražděna vzbouřenou šlechtou. A po jejím boku do Uher nedorazil Heřman, který v dětství zemřel, ale jeho mladší bratr Ludvík.

Alžběta byla jednou z těch, kteří se od samého dětství výrazně liší od svého okolí. Nemám tím na mysli tělesnou stránku, ale duchovní. Její devízou byla zbožnost přesahující tehdejší standardy běžné a požadované na knížecím dvoře. Není to další z případů sladkobolných legendistických rozprávek o světcích, jejichž jediným zájmem bylo už v kolíbce modlení a askeze. Důkazem může být až patologická nenávist durynského dvora, který svými projevy ryzí křesťanské víry a naplňování evangelia provokovala tak, že jí pohrdalo i služebnictvo a šlechta v čele s Ludvíkovou matkou proti ní nasazovala na každém kroku. Jenže ten si nenechal nic vymluvit. Jakožto příští durynský lankrabě byl do své nastávající zamilovaný jak študent a přes nevraživost prakticky všech, co v jeho zemi něco znamenali, se se svou Alžbětkou oženil. Všem rázem sklaplo.

Museli se skřípěním zubů pozorovat počínání své paní, jež lámala všechny společenské konvence a dobová tabu. Svého muže vracejícího se z cest vítala radostným objetím a polibky, a ne zdvořilostními frázemi, což bylo na tu dobu faux pas jak hrom. Odmítala jíst pokrmy, o nichž měla jen tušení, že pocházejí z nekalých zdrojů. V kapli si sundávala odznaky své moci, protože se hrozila představy, že by před trním korunovaným Spasitelem nosila ona korunu ze zlata a perel. Vrcholem bylo, když si jednou posadila malou služku na klín. „My si dnes vůbec nedokážeme představit, co toto její počínání znamenalo a k čemu se to vlastně odhodlala,“ tvrdí spisovatel W. Nigg.

Měla štěstí, že nacházela u Ludvíka pochopení pro vše, co dělala. Ať již chodila k nemocným a osobně obdarovávala žebráky, ať si odpírala jídlo či spánek, vždy stál při ní a vždy se starostí o její štěstí a zdraví. Tlak veřejného mínění by ji jinak smetl v jedné minutě. Když pak vyrazil na vojenskou výpravu, řídila zemi po dva roky sama. Bylo to v době, kdy vypukl strašlivý hladomor a lidé umírali po stovkách ve svých domovech nebo u cest, po nichž se vydali do knížecího hradu v naději, že zde dostanou najíst. Alžběta se cítila povinna jim pomoci. Doslova vyplundrovala státní pokladnu i důchody ze všech čtyř údělných zemí svého muže. Když pochyběly peníze i potom, rozprodala svou garderobu a šperky, aby za ně nakoupila jídlo. Vracející se Ludvík to pak dobrákům, kteří na ni žalovali, shrnul lapidárně takto: „Hlavně, že je zdravá. Nechte mi můj hrad Wartburk, to mi úplně stačí!“ Idylka ovšem netrvala dlouho. Ludvík vyslyšel císařovo a připojil se k jeho křížové výpravě proti muslimům. Na ní však podlehl těžké nemoci a zemřel. Alžbětu nechal se dvěma dětmi a třetím na cestě.

„Řeklo by se tuctový ženský osud, jakých jsou tisíce… Jenže to, co následuje, nemá nikde jinde obdoby, je to naprosté unikum vymykající se všemu dosud známému. Alžběta se jako pravá mulier fortis – silná žena zvedá z prachu a se vztyčenou hlavou jde vstříc nejasné budoucnosti. Za noční bouřky opouští Wartburg, poněvadž tam nemůže žít podle svého svědomí,“ popisuje tuto etapu Alžbětina života sv. Edita Steinová.

Ludvíkův bratr a nový lankrabě – Jindřich Raspe ji nutil, aby změnila způsob života. Na to však ona nechtěla slyšet a opustila dvůr. Byly jí odňaty všechny vdovské důchody, takže musela buď žebrat, nebo si na jídlo vydělat, k tomu snášet i nevraživost a nepochopení lidí, včetně těch, jimž dříve pomáhala. Jejím potencionálním ubytovatelům hrozil trest. Netrvalo dlouho a o její situaci se dozvěděli příbuzní její matky, mezi nimiž nechyběli biskup či abatyše. V mžiku se o ni postarali, zase byla jako v bavlnce a oficiálně se o ni ucházel ovdovělý císař. Ona však ještě za Ludvíkova života složila slib čistoty v případě jeho smrti a navíc toužila po vstupu do kláštera.

To už se ze Svaté země vrátili rytíři s Ludvíkovými tělesnými pozůstatky, věrní rytíři, kteří Jindřicha donutili k tomu, aby Alžbětě vrátil všechna její práva a důchody. Znovu žila u dvora, ale to nebylo pro ni. Odešla z Wartburku podruhé, tentokrát již definitivně. Usadila se v Marburku, kde působil její dlouholetý duchovní vůdce, přísný a místy až fanatický Konrád z Marburku, který při jejím vedení nejednou užil i bití, což vše snášela s obdivuhodnou pokorou a poslušností. Všechny své peníze věnovala na stavbu špitálů a na pomoc chudým, ve františkánském kostele složila sliby a stala se františkánskou terciářkou, vzdala se své vůle, svého postavení, svých dětí, které na Konrádův příkaz poslala na vychování k příbuzným, protože by nezvládly způsob jejího života snášet a ji samotnou by to brzdilo na její cestě ke svatosti. Osobně se vrhla do péče o chudé a opuštěné. Jedla nejprostší stravu se svými družkami a bývalými služkami, které jí teď musely tykat. Na svém vlastním lůžku umístila malomocnou dívenku a vůbec péči o děti věnovala tolik pozornosti, že větší duchovní matkou byla snad jen Panna Maria. Když v roce 1231 zemřela, bylo jen otázkou času, kdy bude vynesena na oltář. Stalo se tak o čtyři roky později. Zpoždění nastalo jen kvůli předčasné smrti korunního svědka – pátera Konráda.

Svatá Alžběta naplnila františkánský ideál chudoby a křesťanské služebnosti jak snad nikdo před ní či po ní. Po celý středověk byla ctěna na prvním místě hned za Matkou Boží. Tato příbuzná sv. Anežky, sv. Hedviky, sv. Jolanty… žila i zemřela v pověsti svatosti. Blahořečena byla i její nejmladší dcera Gertruda. Sv. František jí poslal své roucho a veřejně ji podporoval papež Řehoř IX. Krátce po její smrti se zničehonic obrátil dosavadní bouřlivák a její zavilý nepřítel – švagr Konrád, jenž se stal jejím ctitelem číslo jedna a i velmistrem Řádu německých rytířů.

„Ona – kněžna, ukázala vládnoucím vrstvám své epochy, co přesně si mají představit pod pojmem ‚služebná láska‘. Sama ji přijala za svou, což potvrdila svými skutky. Zasvětila jí beze zbytku své milující srdce i postavení kněžny. Z vládkyně se stává matkou a služebnicí. Byla to naprostá a zcela bezprecedentní novinka, hotová revoluce,“ napsal P. Albert Schröter.

Svatá Alžběto, oroduj za nás!!!