Scott Hahn – jeho cesta do katolické církve

P. M. Piotrowski TChr

Hledejte a naleznete

Pán Ježíš nás ubezpečil, že kdo upřímně hledá pravdu, zcela jistě ji najde (Lk 11,9), a v ní odpověď na otázku ohledně smyslu lidského života. Fascinující příběh obrácení Scotta Hahna, předního amerického katolického teologa, je dokladem toho, že upřímné a neúnavné hledání pravdy vede vždy ke zjištění, že plnost je možné nalézt pouze v katolické církvi.

Než Scott Hahn seznal, že katolická církev je jeho domovem, v němž Ježíš Kristus zve ke společenství se sebou samým všechny bez rozdílu – počítaje v to i hříšníky, absolvoval vskutku fascinující duchovní a intelektuální anabázi: od pohrdání církví, přes nenávist až k nalezení nejcennějšího pokladu, jaký Bůh dal lidstvu. 

 

Kořeny

Scott Hahn se narodil do tradiční protestantské rodiny, pokřtěn byl u presbyteriánů. V době dospívání však na náboženství zanevřel a po hlavě se vrhal do rozličných dobrodružství. Když však při tomto způsobu života několikrát porušil zákon, stanul před soudem pro nezletilé, který jej odsoudil k šestiměsíčnímu podmíněnému trestu. Posléze začal díky jedné hezké dívce jménem Kathy navštěvovat křesťanské společenství Young Life, jež se zaměřovalo na evangelizaci narušené mládeže. Během jedněch rekolekcí ho oslovila výzva exercitátora, aby v momentě, kdy na něj doléhá pokušení brát své hříchy na lehkou váhu, upřel svůj zrak na Krista visícího na kříži. Scott si uvědomil, že i jeho hříchy přispěly k Ježíšovu ukřižování. Rozhodl se tedy svěřit Mu svůj život se vším všudy. Od tohoto okamžiku změnil radikálně způsob myšlení a jednání, od základu též překopal žebříček hodnot, což mělo za následek, že se od něj odvrátili všichni jeho kumpáni. Zamiloval se do bible a jeho největšími autoritami v otázkách víry se mu stali Martin Luther a Jan Kalvín. Vzal za svou veškerou zaujatost a zášť vůči katolické církvi, jež byly nedílnou součástí protestantského společenství; vzal též za svou tezi, že katolická víra v reálnou Kristovu přítomnost v Eucharistii je čiročiré rouhání. Zahořel ke katolické církvi vpravdě až proletářskou nenávistí a kde jen mohl, snažil se katolíky přimět k odklonu od těchto pověr a věroučných omylů, jak tehdy zcela upřímně věřil. Velmi se tehdy divil ignorantskému postoji mladých katolíků, kteří vůbec neznali bibli, katechismus či přinejmenším základy učení své církve. Po skončení střední školy zatoužil po dráze pastora – chtěl přivádět lidi ke Kristu. Započal tedy magisterské studium teologie a biblistiky. V té době, přesněji 18. 8. 1979 se oženil se svou milovanou Kimberly. Ježíše Krista postavili do středu svého vztahu a byli připraveni přijmout klidně i pět šest dětí.

 

Neúnavné hledání

Scott byl v hledání pravdy neúnavný. Jako nějaký detektiv pátral v Písmu svatém po důkazech dosvědčujících, že pouze v protestantské církvi jsou nejplněji hlásány a uváděny do života biblické pravdy. Velmi zdatným pomocníkem a přítelem v jedné osobě mu v tomto úsilí byl někdejší spolužák Gerry Matatics. Jako praví presbyteriáni byli oba přesvědčeni, že katolická církev je apokalyptickou babylonskou nevěstkou a papež antikristem. V té době si teologii rovněž studující Kimberly zvolila jako téma své diplomové práce problematiku antikoncepce. Zjistila, že až do r. 1930 všechny křesťanské denominace posuzovaly antikoncepci jako zlo, a to bez ohledu na okolnosti. Bible v tomto směru mluví jednoznačně – užívání antikoncepce odporuje přirozenosti, je profanací manželského svazku, jelikož neguje společný závazek manželů naprostého odevzdání se jednoho druhému. Kimberly zjistila, že od onoho roku 1930 zůstala pouze katolická církev věrná biblickému učení v otázkách manželství a dodnes s neutuchající rozhodností a plným přesvědčením tuto nepopulární pravdu o hříchu antikoncepce hlásá a hájí. Díky tomuto objevu došlo v manželství Kimberly a Scotta k radikální změně – odteď přestali jednou provždy užívat antikoncepčních prostředků. Všecky své plány svěřili Bohu a s důvěrou se otevřeli na to, co pro ně Bůh v budoucnosti připravil.

Mladý pár odevzdal celý svůj život Ježíši Kristu jako svému jedinému Pánu. I v dobách, kdy na tom s penězi nebyli zrovna nejlépe, odevzdávali desátek na podporu své církve, přičemž na vlastní kůži zakoušeli, kterak je Ježíš doslova zahrnoval vším potřebným. Pravidelně světili neděli – v ten den se ani neučili, považovali to totiž za práci, a to i tehdy, když je v pondělí čekala zkouška.

 

Odhalení Lutherových a Kalvínových omylů

V této etapě hledání pravdy byla pro Scotta jedinou autoritou bible. Aby lépe chápal její zásadní pasáže, naučil se řečtinu a hebrejštinu.

Studium bible naučilo Scotta pohlížet v odlišném světle na význam smlouvy. Protestanti chápali smlouvu jako jakýsi kontrakt. Avšak v Písmu se o smlouvě hovoří jako o posvátném, duchovním a rodinném společenství. Jde přitom o hlubší jednotu než je ta přirozená rodinná. Hospodinova smlouva s Vyvoleným národem ve Starém zákoně neznamenala nic jiného, než že se Bůh stal Izraelitům Otcem a oni Jeho rodinou. Díky nové smlouvě, kterou uzavřel Ježíš se všemi lidmi, se stali lidé Božími dětmi a celé lidstvo jednou velkou rodinou. Studium bible Scotta též přimělo opustit Lutherovo a Kalvínovo učení o ospravedlnění a jejich terminologii jako okopírovanou ze soudních síní. Luther s Kalvínem tvrdili, že člověk může být ospravedlněn na základě pouhé víry, nikoli na základě víry projevované skutky lásky, jak tvrdí katolická církev. Scott zjistil, že Luther při svém překladu do němčiny manipuloval s novozákonním textem Pavlova listu Římanům (3,28). V originále čteme: „člověk je ospravedlněn skrze víru“, a Luther si zde přidal slůvko „pouhou“, což je regulérní zpronevěření a falšování původního biblického textu.

Scott došel k závěru, že ospravedlnění není nějakým suchým právním aktem. Bůh je především Otcem, nikoli soudcem. V Ježíši Kristu nám dává účast na svém životě a činí z nás své děti. Sv. Pavel v Ef 2,8-10 zdůrazňuje, že víra je nezaslouženým Božím darem a nepochází ze skutků, ale dává nám možnost dobré skutky konat. Naše víra je živá teprve tehdy, když tyto dobré skutky konáme. Bez nich je mrtvá.

Scott Hahn přijal jako fakt, že v Písmu se nikde nehovoří o tom, že bychom byli ospravedlnění toliko skrze víru. Tak se tedy jeden ze stěžejních bodů protestantského učení – že jsme ospravedlněni pouze skrze víru – ukázal jako biblí nepodložený. Stálo ho to velká muka přiznat si, že Luther byl v tomto směru vedle. V bibli jasně stojí, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry“ (Jk 2,24). Svatý Pavel zdůrazňuje, že víra má působit skrze lásku (srov. Gal 5,6). „...kdybych obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1 Kor 13,2). Víra je tedy jednoznačně Božím darem a zároveň naší odpovědí na tento dar vyřčenou našimi skutky.

 

Touha po jednotě

Těsně před zakončením studia obdržel Scott místo učitele a presbyteriánského pastora ve Virginii. Jeho povinnosti se skládaly z proslovení nedělního kázání a vedení dvou biblických kroužků během týdne. Posluchači byli unešení, když v návaznosti na List Židům i jiné novozákonní epištoly hovořil o smlouvě Boha s lidmi jako o Boží rodině. Studium Janova evangelia a Pavlova Listu Židům ho přesvědčilo, že svátosti a liturgie jsou nedílnou součástí křesťanského společenství. Pochopil, jak důležitou roli hraje v potvrzování smlouvy mezi Bohem a lidmi právě liturgie a že jeho hlavním úkolem coby kazatele má být připravování věřících k přijímání. Pán Ježíš použil jen jednou jedinkrát slova „smlouva“ – tehdy, když ustanovil Eucharistii. Presbyteriáni přistupovali k přijímání pouze 4x v roce. Pastor Scott Hahn se to rozhodl změnit a navrhl svému „stádečku“, aby tak činilo každou neděli. Na námitky některých, že v takovémto případě hrozí sklouznutí k rutině, odpovídal, že přijímání je obnovování smlouvy s Bohem, pročež by se takovéto obnovování nemělo tak drasticky redukovat. Bylo by to stejné, jako chtít po manželech, aby i oni redukovali plnění jejich manželské smlouvy na minimum.

Návrh na každonedělní přijímání byl jednohlasně přijat. Odteď se stalo středobodem slavení neděle a Hahn je nazval tak, jak je nazývali prvotní křesťané – Eucharistií. A jednoho dne si ke svému velkému údivu uvědomil, že katolická církev, jejímž byl zapřisáhlým odpůrcem, dává odpověď na řadu jeho otázek.

Ve stejné době vykládal Písmo na jedné soukromé střední škole. Studenti se zatajeným dechem naslouchali jeho vývodům o Boží smlouvě s lidmi. Hovořil o smlouvě Hospodina s Adamem, Noem, Abrahamem, Mojžíšem a Davidem a pak přešel k nové smlouvě, kterou uzavřel Ježíš ustanovivší jednu velkou Boží rodinu zahrnující všechny národy světa, rodinu všeobecnou čili katolickou – z řeckého katholikos –, tedy rodinu obývající na celé zeměkouli. Samozřejmě neopomněl podotknout, že se to v žádném případě nevztahuje na katolickou církev.

Po jedné hodině k němu přišla jedna studentka a oznámila mu, že mezi sebou hlasovali a že většina zvedla ruku pro to, že se stane katolíkem. Ve stejný den mu jeho vlastní žena Kimberly řekla, že se svými názory se může stát pravým opakem Martina Luthera. Jakkoli to považoval za naprosto absurdní, viditelně znervózněl. Přece se nemůžu já, oddaný sluha Božího slova, stát Lutherovým protikladem, říkal si.

Po narození jeho prvorozeného syna se Scott jako presbyteriánský pastor rozmýšlel, k jaké církvi bude jeho syn, jehož drží v náruči, patřit. Zrodila se v něm touha po jednotě Boží rodiny, po jednotě všech církví všude na světě. Bez přestání se modlil za to, aby zůstal věrný Božímu slovu, aby z něj mohl dennodenně žít a statečně je hlásat v každé životní situaci. Toužil po tom, aby jeho mysl a srdce byly dokořán otevřené působení Ducha Svatého, jenž hovoří právě skrze Písmo.

 

Pravda o Eucharistii

Při přípravě přednášek strávil Scott několik týdnů nad rozjímáním šesté kapitoly Janova Evangelia, v níž apoštol zaznamenal slavnou Ježíšovu řeč o Eucharistii (Jan 6,22-71). Hahn byl celou dobu přesvědčen, že Eucharistie je pouhým symbolem. Avšak při zevrubnějším studiu tohoto textu pochopil, že se Ježíš nevyjadřuje obrazně. Svědčí o tom Jeho slova a taky velké pobouření, jež mezi posluchači vyvolala. „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ „To je tvrdá řeč! Kdo to může poslouchat?“ (Jan 6,60). Ježíš je ve výpovědi jednoznačný: „Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,55-56). Ježíš zde zcela jednoznačně hovořil o své skutečné přítomnosti v Eucharistii. Celé první tisíciletí tento fakt nikdo z křesťanů nezpochybňoval, věřili v něj všichni do jednoho. Pro Scotta to byl obrovský šok, tuto doktrínu totiž hlásala katolická církev. Ve svých přednáškách se šesté kapitoly Janova Evangelia dotkl jen letmo, aniž by byť jen nakousl problematiku reálné přítomnosti Krista v Eucharistii. Učinil tak ze strachu ze ztráty zaměstnání. Na základě studia bible si totiž uvědomil, že liturgie a svátosti by měly v církvi hrát prvořadou roli, leč u presbyteriánů nic takového neexistovalo. Proto začal uvažovat o přestoupení k episkopální církvi. Když to oznámil své choti, začala naříkat a dušovala se, že ona presbyteriánkou nikdy být nepřestane.

 

Je bible jediným základem víry?

Jednou ze zásadních tezí protestantské církve bylo tvrzení, že nás spasí víra samotná (sola fide) a že je jedinou autoritou a pramenem víry je Písmo svaté bez tradice (sola scriptura). To byl základní věroučný rozpor přičinivší se o odštěpení protestantů od katolické církve. Protestanti tvrdí, že jsme spaseni skrze svou víru a že bible je jedinou autoritou. Profesor Scott Hahn ve svých přednáškách založenou na textech Písma zásadu „sola fide“ zpochybnil jako zcela nebiblickou, namísto toho razil tezi „sola scriptura“, tedy, že jediným základem víry je Písmo svaté. Jeden ze studentů se jej zeptal, kde že to v bibli stojí, že to ona je jedinou autoritou. Dopálený profesor označil jeho dotaz za hloupý. A v té chvíli jej dotyčný student, pohlížeje mu přitom přímo do očí, požádal alespoň o hloupou odpověď. Do kouta zahnaný profesor Hahn zacitoval evangelium sv. Matouše (5,17) a druhý list Timoteovi (3,16-17). Leč jeho argumenty studenta nepřesvědčily a požádal milého profesora, aby přečetl 2 Tes 2,15: Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem nebo dopisem.“ Hahn tak učinit odmítl a odložil diskusi na pozdější dobu. Studentův dotaz mu však stále ležel v hlavě a při modlitbě se Boha ptal, zda jsou v bibli pasáže, které by potvrzovaly protestantskou zásadu „sola scriptura“. Ale ač v ní listoval celý týden, nenašel žádnou. Obrátil se tedy na špičkové americké teology. Ale ani od nich se odpovědi nedočkal, protože ti mu odpovídali buď nějakou formální poučkou, anebo ve stylu „proč se vůbec tak hloupě ptáš“? Hahn se však nenechal odbýt a požadoval alespoň hloupou odpověď. Každý jeden přiznal, že zásadu „sola scriptura“ nelze hájit v odvolávání se na bibli, jelikož jde o zásadu vzešlou z teologie. Neexistuje v bibli pasáž, v níž by stálo, že Písmo svaté je jedinou autoritou. Naopak nás nabádá, abychom se drželi tradice, a to ústní i písemné (srov. 2 Tes 2,15). A učí nás, že sloupem pravdy je Církev (srov. 1 Tim 3,15). Zbývalo zodpovězení už jen jedné otázky – která církev?

Scott Hahn zažíval stále se stupňující nepokoj a zděšení. Nejprve se mu zhroutil první pilíř jeho protestantské víry – „sola fide“ a nyní se před očima hroutí druhý – „sola scriptura“. Ve stejné době obdržel od rektora školy nabídku na post děkana – studenti byli totiž jeho přednáškami nadšeni. Nabídku však nepřijal a zároveň rezignoval na post pastora, svědomí mu nedovolovalo učit věcem, jimž sám už tak úplně nevěřil. Při hledání pravdy byl Scott Hahn neúnavný, bezmezně důvěřoval Bohu a toužil poznávat a milovat všecko to, co Stvořitel zjevil v Písmu svatém.

 

Na cestě do katolické církve

<Šťastnou shodou okolností získal Scott prvotřídní knihovnu, jež druhdy patřila známému katolickému knězi – biblistovi, jak později vyšlo najevo. Po večerech postupně tyto katolické knihy pročítal a byl uchvácen jejich hloubkou. Po několika týdnech naznal, že jej Kristus volá do katolické církve. Tato myšlenka jím otřásla, až dosud měl za to, že žádný rozumný křesťan katolíkem být jednoduše nemůže. Vrhl se na kolena a úpěnlivě prosil Boha o světlo a dar poznání, zda se plnost pravdy vskutku nachází v církvi katolické.

Scott na toto téma vedl dlouhé debaty se svým přítelem Gerrym Mataticsem, člověkem fascinovaným biblí a bytostně nenávidícím katolickou církev. Scott se mu přiznal, že vlastní velké množství katolických knih a že díky tomu objevil nejlepší světové teology, jména jako Joseph Ratzinger, Jean Danielou, Hans Urs von Balthasar, Henri de Lubac či R. Garrigou-Lagrange. Gerry se o tom chtěl přesvědčit sám, přečetl si tedy všechny mu Scottem doporučované knihy. Po jejich přečtení došel k závěru, že celá katolická nauka stojí na biblických základech a že katolická víra je drahocenným pokladem pro každého člověka. Oba se pokoušeli najít v katolické nauce nějaká slabá místa. Místo toho však krok za krokem nacházeli zcela nevyvratitelné odpovědi.

 

Poslední překážka – mariánský kult

A právě tehdy někdo Scottovi poslal v obálce plastový růženec. Když jej držel v ruce, uvědomil si, že mu už jen jedna věc brání v tom, aby se stal katolíkem – kult Panny Marie. Zamkl se do své pracovny, aby se v ní v tichu a usebrání pomodlil o porozumění všemu tomu, co katolická církev učí o Marii, Ježíšově Matce, načež se poprvé v životě pomodlil růženec. Prosil v něm o něco, co se z lidského hlediska jevilo jako zcela nemožné, beznadějné. Po třech měsících poznal, že jeho modlitba byla vyslyšena. Poděkoval Bohu za Jeho nekonečné milosrdenství a poprosil Ho o odpuštění své zaslepenosti a svého nevděku. Od tohoto dne se začal růženec modlit denně. Uvědomil si, že růženec načerpává všechnu svou moc z tajemství Vtělení a že je nesmírně účinnou zbraní proti mocnostem zla. Bůh si vybral Marii, aby se v jejím lůně stala Druhá Božská Osoba člověkem a stala se tak naším Spasitelem.

Zpráva o Scottově přibližování se ke katolické církvi a jeho flirtování s „nevěstkou babylonskou“ se velmi záhy rozšířila mezi jeho přáteli. Jeden z nich, jménem Chris, mu zatelefonoval a ironicky se jej otázal, zda se už klaní Marii. Scott mu opáčil, že katolíci se Marii neklaní, pouze ji ctí. Chris zareagoval námitkou, že mezi tím není žádný rozdíl, poněvadž úcta, kterou katolíci zahrnují Marii, nemá žádnou oporu v bibli. Scottova odpověď byla pádná: Nejprve svému příteli řekl, že Ježíš zachovával Desatero, tudíž i čtvrté přikázání, jež zní „Cti otce svého i matku svou!“. Hebrejský výraz „kabodah“, tj. ctít, však prý doslova znamená „vzdávat chválu“. Ježíš Kristus ctil svého Nebeského Otce i svou pozemskou Matku Marii. A je neoddiskutovatelné, že všichni věřící by měli jednat jak On. A právě toto je hlavní motivace mariánského kultu v katolické církvi. V bibli přece čteme „od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení“ (Lk 1,48). Modlitba růžence tato slova Evangelia pouze naplňuje.

Scott se přesvědčil, že dennodenní odříkávání růžence mu pomáhá pronikat mnohem hlouběji do smyslu biblických textů. Modlitba v něm stále více ozřejmovala smysl víry, umožňovala mu stále hlubší teologické poznání a násobila i jeho intelektuální schopnosti, učila ho „logice lásky“.

Scott vstupoval krok za krokem do tajemství vnitřního života Nejsvětější Trojice jako jedinečné věčné Rodiny: Otce, Syna a Ducha svatého. Nyní již byl přesvědčen, že na zemi se obraz Boží Rodiny nachází v katolické církvi.

 

Papež a učitelský úřad církve

Aby se oba přátelé ujistili, že jsou doopravdy na správné cestě, smluvili si schůzku s jedním z nejfundovanějších kalvínských teologů dr. Johnem Gerstnerem, který o katolické církvi hovořil jako o „satanově synagoze“.

Během debaty si dr. Gerstner vyžádal biblí podloženou existenci instituce papežství. Scott mu ocitoval text z Matoušova evangelia (Mt 16,17,19), v němž dává Ježíš Šimonovi nové jméno – Petr čili Skála, ujišťuje ho, že na něm zbuduje svou Církev, a svěřuje mu klíče Nebeského království. Když Ježíš hovoří o „klíčích království“, odkazuje tím na text Iz 22,20-22, kde můžeme číst, že král Ezechiáš svěřil svému služebníku Eljakímovi, když jej ustanovil novým velitelem svého paláce, „klíče království“. Když tedy Ježíš svěřil „klíče království“ Petrovi, ustanovil tak vlastně tímto úřadem Petrův primát, aby v Jeho jménu řídil Církev, která je Jeho královstvím na zemi. A tento úřad Petrova primátu se pak předává z jednoho jeho nástupce na druhého.

Scott pokračoval, že středobodem Písma je smlouva chápaná jako posvátné rodinné společenství Boha s lidmi, proto tedy biblická koncepce společenství jako Boží rodiny plně odpovídá katolickému učení. To hovoří o Marii jako o Matce všech věřících, o papeži jako o otci, o svatých jako bratřích a sestrách a o liturgických svátcích jako o rodinných slavnostech.

Ani po několikahodinové diskusi s dr. Gerstnerem nedostali Scott s Gerrym uspokojující odpověď, což je ještě více přesvědčilo o pravdivosti katolické nauky. Cítili, že je Luther s Kalvínem obalamutili.

Od chvíle, kdy Luther vystoupil z církve, uvažovali nahlas, vzniklo dalších 25000 protestantských denominací a mnozí odborníci mají za to, že týden co týden vzniká pět dalších. A každá z těch odštěpených tvrdí, že jejich jedinou autoritou je bible a že u nich působí Duch svatý. Scott pak podal příměr ze založení USA: zakladatelé přece nezůstali jen u sepsání Ústavy, ale vytvořili vládu, kterou tvoří prezident, Kongres a Nejvyšší soud. Úkolem každé z těchto institucí je interpretovat a naplňovat Ústavu. A pokud je něco takového potřebné k tomu, aby bylo možné vládnout jedné zemi, oč víc jsou potřebné k spravování instituce, jakou je církev, jež zahrnuje celý svět?! Ježíš řekl Petrovi: „Ty jsi Petr, Skála, a na té Skále postavím svou církev a brány pekelné před ní neobstojí“ (Mt 16,18). Kromě Písma a svého Ducha nám dal i církev a v ní pak učitelský úřad v čele s papežem, biskupy a koncily, jejichž úkolem je interpretovat a naplňovat texty Písma svatého.

A Scott pokračoval: V Písmu se nikde nepíše, že by Boží slovo mělo být redukováno pouze na ně samotné. Naopak, zcela jednoznačně v něm stojí, že je přítomno v tradici církve (2 Tes 2,15; 3,6) a v jeho učení a hlásání (1P 1,25; 2P 1,20-21; Mt 18,17). Bible navíc potvrzuje katolickou tradici, resp. její zásadu „sola verbum Dei“ – „pouze slovo Boží“, a to na úkor té protestantské „sola scriptrura“ – „pouze Písmo“. Dr. Gerstner tvrdošíjně trval na svém, že pro učení papežů a koncilů nenajdeme v bibli žádnou oporu, avšak své tvrzení nepodepřel žádným přesvědčujícím argumentem.

Scott jej vyzval k jasnému vyjádření, kterou že to interpretaci bible má na mysli. Víme, že kánon knih Nového zákona byl definitivně stanoven v r. 393 na koncilu v Hippu a potvrzen o čtyři roky později na koncilu v Kartágu. Obě rozhodnutí byla předložena papeži, který je schválil. Takže tedy existuje neomylná autorita církve rozhodující o tom, které texty kanonické jsou a které nikoliv, a zároveň podává jejich spolehlivou interpretaci.

 

Papežská neomylnost

Gerstner však oponoval nadále a otázal se Scotta, z čeho katolíci vyvozují, že Ježíš zaručil Petrovi neomylnost v tom, co bude učit. Scott briskně opáčil tvrzením, že přece i protestanti věří, že Ježíš Petrovi neomylnost zaručil, o čemž svědčí dva jeho novozákonní listy. Není proto důvodu zpochybňovat skutečnost, že tuto neomylnost Petr obdržel a že ji mají i jeho nástupci, když v Ježíšově jménu učí ve věcech víry a morálky.

Pokud věříme, že jsou kanonizované knihy Nového zákona neomylným Božím slovem, pak je naše přesvědčení absurdní, byly-li kanonizovány papeži a koncily, které pro to nemají předpoklady, tj. nemají dar neomylnosti.

Navzdory těmto argumentům dr. Gesrtner i nadále tvrdil, že pro protestanty je jedinou autoritou bible a dál už nic jiného, resp. nikdo jiný, co se kanonizovaného výběru Nového zákona týče, tak jde prý o omylnou sbírku neomylných dokumentů.

Scott s Gerrym odcházeli z této debaty značně rozčarováni a divili se, jak chatrné a nesourodé je protestantské chápání křesťanské tradice. Vždyť z logiky věci zcela jasně vyplývá, že nejvyšší autoritou pro každého křesťana mám být buď bible a církev, anebo ani jedno.

 

Našel jsem rodinu – a byla to rodina Boží

Nyní již neměl Scott žádné pochybnosti o tom, že ho Ježíš volá do katolické církve. Problém byl už jen v tom, kdy se tak stane. Se souhlasem Kimberly se přestěhovali do Milwaukee, aby na tamní univerzitě mohl započít doktorandské studium teologie a biblistiky. Během studia se mu doširoka otevřely nedozírné hlubiny pravdy a krásy katolických dogmat. Seznámil se s katolickými studenty, kteří svou víru prožívali s radostí a neváhali ji neochvějně bránit. Jeden z nich, John Grabowski, pozval Scotta na mši sv. do svého farního kostela. Posléze se díky studentce Monice Miglioriniové zapojil spolu s Kimberly do hnutí Pro-life, které neohroženě bojuje proti potratům a pornografii.

V té době navázal úzké přátelské kontakty s horlivými katolíky z Opus Dei, od nichž se učil, co to znamená být poctivým praktikujícím katolíkem, jehož životní náplní je modlitba, práce a apoštolát.

Proces duchovní proměny Scotta Hahna se dostal, jak to sám později nazval, do fáze zamilovanosti. Postupně se bortily všechny jeho předsudky vůči katolické církvi a on v ní najednou začal vidět svůj domov, kde má svou rodinu.

Jednoho dne se Scott rozhodl zajít na mši sv., o níž se v evangelické a kalvínské tradici hovoří jako o donebevolajícím rouhání. Byl okouzlen liturgií a přesvědčil se, jak hluboko je zakořeněna v Písmu sv.

Během konsekrování, když kněz pozvedal Hostii, se ve Scottově srdci zcela jasně ozvalo: „Pán můj a Bůh můj! Jsi to opravdu Ty, Pane! Chci se s Tebou sjednotit v plnosti!“

Nazítří šel na mši znovu. Pak už se jí účastnil denně. „Nevím, jak to vyjádřit, ale zamiloval jsem se až po uši do našeho Pána přítomného v Eucharistii!“, napsal později. „Jeho přítomnost v Nejsvětější Svátosti pro mne byla něčím strašně silným a osobním. Seděl jsem tam vzadu a klekal a modlil se s ostatními věřícími, kteří se mi stali bratry a sestrami. Nebyl jsem sirotkem! Našel jsem rodinu – a byla to Boží rodina.“

Scott si den ode dne více uvědomoval, že při mystériu mše sv., jehož byl denně svědkem, se obnovuje smlouva a že Ježíš touží po tom, aby Ho on, Scott Hahn, přijímal nejen duchovně, ale i fyzicky v  Eucharistii, neboť v tom se odráží plnost Evangelia. Den co den poklekal po skončení mše sv. před Nejsvětější Svátost a modlil se růženec. A jedním dechem s desátky mu ze srdce vycházela prosba, aby definitivně poznal Boží vůli a splnil ji. Během této modlitby přímo hmatatelně cítil, jak mu Ježíš skrze svou Matku pomáhá. Dva týdny před Velikonocemi r. 1986 mu volal Gerry. Oznamoval mu, že na Bílou sobotu bude se svou ženou přijat do lůna katolické církve. Pro Scotta to byl šok. Obrátil se tedy na Boha s otázkou: „Pane, co ode mne chceš?“ a ke svému velkému údivu uslyšel v odpověď: „A co ode Mne chceš ty, Můj synu?“ Odpověděl: „Otče, chci se vrátit do Tvého domu. Chci Tě, Ježíši, přijímat v Eucharistii.“ Následovala Pánova odpověď plná konejšivého pokoje: „Nebráním ti v tom.“ Scott pochopil, že oddalování tohoto kroku by bylo projevem neposlušnosti. Oznámil to své ženě Kimberly a poprosil ji o modlitbu. Přijala jeho slova velmi roztrpčeně – jako praktikující presbyteriánka se cítila být svým mužem zrazena a opuštěna. Pro Scotta byla Kimberlyin chladný postoj k jeho rozhodnutí velmi zarmucující a zraňující. Vše ale svěřil v modlitbě Bohu. Bůh mu odpověděl: „Scotte, potřebuješ plnost milosti plynoucí z Eucharistie, abych je mohl milovat skrze tebe.“

Hahn seznámil se svým rozhodnutím otce Bruskiewitze, který Bílou sobotu r. 1986 určil jako datum Scottova vstoupení do katolické církve. V ten den přijal podmínečný křest, svátost smíření, biřmování a nakonec i svátostného Krista v Eucharistii. Po svém prvním svatém přijímání k sobě přivinul svou milovanou Kimberly. Cítil, jakoby sám Kristus, přítomný v něm v právě přijaté Hostii, k sobě Kimberly vinul. A slyšel, jak k němu v tichosti hovoří: „Scotte, nezávisí to na tvých pocitech. Dal jsem se ti v Eucharistii, můžeš Mi tedy důvěřovat, Můžeš mi důvěřovat víc než kdykoli předtím. Jsem nyní v tobě přítomen, v tvé duši i v tvém těle tak, jak ještě dosud nikdy předtím.“ Kimberly následovala příklad svého muže čtyři roky na to po strastiplném, leč vytrvalém hledání pravdy. Oba našli největší poklad, jímž je Zmrtvýchvstalý Kristus, jenž člověka vede, odpouští mu všechny hříchy, uzdravuje všechny rány jeho rozjitřeného srdce, pozvedá ho z nejhorších pádů a přivádí do plnosti štěstí do nebe ve společenství katolické církve.

V Písmu stojí: Usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje“ (Ef 4,3) a „prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení“ (1 Kor 1, 10). Jak je možné, že „biblické“ církve neslyší na tyto prosté výzvy a neustále se štěpí?

Z adonai.pl přeložil Libor Rösner

Vydáno:30.8.2012 Zobrazeno:2450
Biblický citát na dnešní den
Kdo věří v Syna, má život. (Jan 3,36)
 
 

Nejnovější vydání Immaculaty

Immaculata

 

Časopis si můžete objednat:

  • Na adrese:
    Konvent minoritů v Brně
    Minoritská 1
    602 00 Brno

  • Na telefonním čísle:
    Mobil: 605 459 174 (Po-Pá 9:00 - 12:00)

    Tel: 542 215 600 (ústředna - budete přepojení)


  • Pomocí objednávkového formuláře


  • Číslo našeho účtu:
    7498984001/5500
    (Dary z ČR)

 

  • Dary ze Slovenska:
    č.ú.: 4060015034/3100
    IBAN:SK3131000000004060015034
    SWIFT: LUBASKBX
  • Dary ze zahraničí (kromě Slovenska):
    IBAN: CZ1555000000007498984001
    SWIFT: RZBCCZPP
 

Nakoukněte do archivu


 
 
Adresa redakce: Konvent minoritů v Brně, Minoritská 1, 602 00 Brno, e-mail: immaculata(zavináč)minorite.cz
Bankovní spojení: Commerzbank AG, č.ú. 50013424/6200