Obrácení Malcolma Muggeridge

P. Mieczysław Piotrowski TChr

 

Když byl v r. 1982 Malcolm Muggeridge přijat do lůna katolické církve, způsobilo to ve světě médií mimořádné pozdvižení. Šlo totiž o jednoho z nejznámějších anglických novinářů, spisovatelů a tvůrců nejsledovanějších televizních programů 20. století.

Malcolm Muggeridge byl nefalšovanou televizní superstar, zároveň i neobyčejně nápaditým autorem několika knih, dávaný dokonce do jedné řady s G. K. Chestertonem či C. S. Lewisem. Jeho obrácení nebylo z těch Pavlovských, nešlo o záležitost jednoho okamžiku, nýbrž o vyústění dlouhodobého procesu hledání pravdy. Sám novopečený konvertita konstatoval, že než se stal oficiálně katolíkem, ustavičně „proti něčemu bojoval, přitom však tušil, že to něco ho stejně nakonec uchvátí a přemůže“.

 

Dětství

Malcolm Muggeridge se narodil 24. 3. 1903 v Londýně. Jeho otec byl agnostikem a spoluzakladatelem Strany práce (Independent Labour Party) a socialistického uskupení Fabiánská společnost (Fabian Society). Namísto křesťanství vyznávali Malcolmovi rodiče víru v socialismus a pokrok a Bůh pro ně byl zcela nepotřebnou záležitostí. I sám Malcolm velice rychle přijal otcovu víru v to, že na zemi lze vybudovat socialistický ráj, na spravedlnosti založenou, v míru a hojnosti žijící společnost.

Jako malému chlapci se Malcolmovi podařilo kdesi sehnat bibli, aniž by o tom rodiče věděli. Četl ji tajně, jakoby šlo o zakázanou literaturu. Se zatajeným dechem pročítal Evangelia, přitom si však dával bedlivý pozor, aby ho při tom nikdo nepřistihl. Při četbě biblických příběhů objevoval nový tajuplný svět, nacházel v něm nedozírné duchovní hlubiny a v neposlední řadě i útěchu. Některé pasáže si podtrhával, četl Písmo dokonce i před spaním v posteli, opakovaně se vracel k těm místům, která na něj zvlášť zapůsobila, přičemž nejčastěji šlo o pasáže pojednávající o Ježíšově utrpení a smrti. Druhou knihou, která v něm v té době zanechala výrazné stopy, byla Danteho Božská komedie.

 

Cambridge

Malcolm studoval v Selwyn College v Cambridge. Sblížil se zde s o několik let starším bohoslovcem Vidlerem, jenž měl na této univerzitě poměrně slušnou pozici. Jejich přátelství přetrvalo až do smrti. Díky tomuto přátelství mohl Malcolm pobývat po dobu dvou semestrů v klášteře anglikánského řádu Dobrého Pastýře. Na vlastní kůži tak mohl zakusit sílu společenství. Každodenní život zde byl protkán modlitbou breviáře, bohoslužbami, vyučováním a prací na zahradě. Malcolm v otázkách víry tápal a hledal odpověď na své otázky. Chtěl vědět, co to vůbec víra je a jak jí může dosáhnout. Spínal ruce v naléhavé modlitbě, aby obdržel nějaký hmatatelný důkaz o věčném životě, ale marně. Nevěděl ještě, že víra je složitou a trnitou cestou úplného oproštění se ode všeho zla, které člověka spoutává a nedovoluje mu mít sebemenší duchovní prožitek. Tato kratičká náboženská zkušenost zapříčinila, že si Malcolm uvědomil, jak to po mnoha letech sám napsal, že „zdrženlivost vede ke štěstí, kdežto dopřávání si všeho do sytosti, zejména v sexuální oblasti, vede k neštěstí a výčitkám svědomí. Jaká radost se rodí v lidském srdci, když se člověk jednou provždy vzdá velkolepých ambicí, hýření a sebestředného egoismu. A jaké utrpení, když tomu všemu podlehne…“

 

Ztráta víry

Ke konci studia ztrácí student Muggeridge víru a od křesťanství se odvrací. Náboženství mu v té době nahrazovaly univerzitní přednášky. Po ukončení studia dostává nabídku, aby se stal učitelem v Indii. Odebere se tam, nicméně ani v této daleké zemi neunikne ustavičným otázkám ohledně smyslu života. Se zájmem se seznamuje s hinduismem, buddhismem a islámem, ale toto seznámení jen prohloubí jeho úctu ke vznešenosti a hloubce křesťanství. V dopise otci z r. 1926 píše: „V křesťanství je úplně vše, křesťanství – toť úplnost, celost, proto je pro život tím samým, čím je Shakespeare pro literaturu.“ Právě tehdy ho nadchla Chestertonova kniha o sv. Františku a základech víry (Orthodoxy). Psal, že miluje Krista, ale Církev coby instituce se mu protiví, poněvadž „zabíjí krásu stvořenou Bohem“. Ve skutečnosti však neplanul ani tak pro Krista jako spíš pro ideje socialismu.

V r. 1927 se vrací do Anglie, začíná učit v Birminghamu a je skálopevně přesvědčený, že vnitřní harmonie a štěstí dosáhne člověk toliko v socialistickém státě. „Jsem socialista,“ psal v té době, „a to proto, že věřím, že přiměřené podmínky pomohou člověku, aby se stal dobrým. A toto zaručí pouze kolektivismus.“ Záhy na to dostává nabídku na práci v Káhiře – přijímá ji a odjíždí tam i se svou ženou. V egyptské metropoli, kde působí jako zahraniční korespondent pro Manchester Guardian, tak zahajuje kariéru novináře.

 

Zamilovaný do zdrženlivosti

Malcolm Muggeridge uzavřel se svou chotí Kitty Dobbsovou v létě r. 1927 civilní sňatek. Kitty pocházela ze zámožné rodiny a stejně jako její manžel horovala pro socialismus. Oba dva si zakládali na tom, že nejsou nikterak svázáni náboženskými omezeními a předsudky, proto pro ně byl jejich manželský slib obyčejnou partnerskou smlouvou, kterou lze kdykoliv zrušit. Na sex pohlíželi tou nejliberálnější možnou optikou. Až po mnoha letech si zpětně uvědomili, že sebestředná honba za sexuálním potěšením, jež je vedla k četným cizoložstvím, byla příčinou obrovského množství zranění, která uštědřovali jak sobě, tak svým dětem. Pokaždé když byl Malcolm své ženě nevěrný, měl přitom sžíravý pocit viny. Pohrdal sám sebou, svými sobeckými choutkami a pociťoval skrytou touhu po čistotě srdce. Napsal, že otevření stavidel chtíči není ničím jiným než egoistickým pachtěním se za štěstím, které je jak „mladá, pěkná a hbitá srnka. Jakmile se však na ni uspořádá hon, stává se z ní vystrašená oběť, a jakmile se ji podaří ulovit, stává se z ní zapáchající kus masa“.

Boj s tělesnou žádostivostí byl Malcolmovým takřka celoživotním problémem. Během tohoto duchovního boje o čistotu srdce se Malcolm Muggeridge s netajeným steskem vracíval ke křesťanským zásadám hovořícím o tom, že opravdové štěstí lze najít pouze „v odvrhnutí egoismu a nikoli v podléhání mu; v odolávání atakům tělesné žádostivosti a nikoli v jejím uspokojování“. Malcolm se nesnažil hlas svědomí utišit či přehlušit, ani se nepokoušel svá četná cizoložství omlouvat a o zlu hovořit jako o dobru. Zůstalo v něm přece jen poctivé jádro, k hlasu svědomí nebyl úplně hluchý. Tento postoj ho po letech vnitřních bojů nakonec přivedl k víře, k smíření se s Bohem a k objevení plnosti pravdy v katolické církvi.

Muggeridge pojednal o tomto tématu, resp. o tématu sexuální revoluce v eseji Down with the Sex (Pryč se sexem). Na základě pozorování i svých vlastních zkušeností ukázal, k jaké duchovní prázdnotě a demoralizaci vede porušování morálních zásad v sexuální oblasti. Varoval, že životní styl propagovaný v rámci sexuální revoluce vede k největším životním neštěstím. 18. 1. 1962 si zapsal do svého deníku: „Jediné, po čem ještě toužím, je to, abych se zbavil veškerého egoismu, vší své pýchy, smyslnosti a žádostivosti… Bytostně toužím po tom, aby slábnoucí plamínek mého života hořel jasně a nepoddajně a aby byl prost dýmu, až zaplane naposledy.“ V rozhovoru, který poskytl v prosinci r. 1965, prozradil, že se mu konečně podařilo stát se pánem sebe sama a ovládnout svou sexualitu: „Člověk se musí rozhodnout – buď svůj chtíč udrží na uzdě, anebo mu podlehne. Já nad tím svým zvítězil,“ prohlásil.

Tehdy začalo nejkrásnější období manželství Muggeridgových: bylo naplněno velkým pokojem a štěstím, jež plynuly z jedinečné manželské harmonie. Malcolm a Kitty poznávali, jakou radost přináší čistá manželská láska, a prožívali spolu něco, co ještě nikdy předtím. Zdrženlivost, uskrovňování se kvůli tomu druhému, odříkání, učení se ovládání svého chtíče a vnitřních pohnutek vedoucích k jeho uspokojování – to byly každodenní projevy jejich manželství v té době. Díky tomu dosáhli svobody ducha, naučili se opravdu milovat a opravdu se ze života radovat. Zároveň však plavali proti proudu všeobecně vyznávaného životního stylu. Není proto divu, že se jejich postoje setkaly s velkou kritikou a posměšky ze strany zastánců a obhájců liberálního pojetí sexu, kteří propagovali hédonistický styl života a svobodomyslné chování.

Změna v životě Malcolma Muggeridge nebyla jakýmsi návratem k puritanismu, ale cestou ke svobodě a plnosti života. Ve svém deníku v té době píše: „Nyní jsem zamilovaný do zdrženlivosti. Člověk se nemusí vzdát jistých věcí proto, že jsou příjemné (to by bylo puritánské), ale proto, že vzdá-li se jich, ukážou se jiné – příjemnější.“

 

Proměna

V cestě za pravdou byl Muggeridge nekompromisní, a to jak v otázkách morálních, tak i v těch intelektuálních. Zápolil se svým egoismem, se svými nezvladatelnými city a touhami, zároveň však šel vstříc pravdě i po cestě intelektu. Skrz na skrz prosáknutý idejemi socialismu se začal počátkem 30. let dosti živě zajímat o komunismus. Když se v r. 1932 chystal jako zahraniční korespondent do Moskvy, byl přesvědčen, že zavítá do země, v níž poprvé v dějinách lidstva nemá místo žádné vykořisťování, ale vládne v ní rovnost, spravedlnost a štěstí.

Záhy po příjezdu však poznal, že to byla jen chiméra. Pochopil, že vše, co bylo v SSSR vybudováno, bylo vybudováno násilím a lží. „Na počátku byla lež a lež se stala informací a informace přebývala mezi námi,“ napsal. Na vlastní kůži poznal, že komunistická ideologie, je-li uvedena do života, odhalí svou pravou, tj. barbarskou tvář a představí se jako strašlivé monstrum, jehož atributy jsou totalitní zotročení a masové vyvražďování. Byl svědkem hladomoru na Ukrajině, který zavinil smrt milionů lidí. Tento hladomor byl naplánován a realizován samotným Stalinem jako trest za odpor ukrajinských rolníků vůči nucené kolektivizaci.

Ve stejné době byly evropské elity ze Sovětského svazu doslova unešení. Mnoho novinářů, spisovatelů i intelektuálů píšících v duchu politické korektnosti a klasického oportunismu pělo navzdory jasným faktům vylhané ódy na idylické poměry v komunistickém „ráji“. Malcolm Muggeridge popsal tento fenomén zaslepenosti, tuposti a intelektuálního úpadku ve své novele Winter in Moscow (Zima v Moskvě) napsané v r. 1934 a nazval jej „obzvláštním hříchem 20. století“. Jako jeden z mála novinářů psal o těchto věcech pravdivě. Byl prvním, kdo světovou veřejnost informoval o strašlivém hladomoru na Ukrajině. Své články poslal do redakce svého deníku, přičemž je ze země propašoval v diplomatickém kufříku, aby nebyly zkonfiskovány komunistickými agenty.

Pobyt v SSSR jej jednou provždy vyléčil z víry v komunismus, jenž ústí v totalitní vládu, zotročení a genocidu. Rovněž tak ho tento pobyt přivedl k obnovenému zájmu o duchovní život a Krista. Díky dílům Dostojevského a Tolstého se obeznámil s mystickou tradicí ruské kultury. Když pak jednou stál v pravoslavném kostele obklopen zástupy vyhladovělých a modlících se věřících, poprvé ve svém životě pocítil ve svém srdci radost z Ježíšova Zmrtvýchvstání. Pochopil, že žádná vláda žádného státu tohoto světa nad Ním nedokáže zvítězit. Pocítil tehdy bytostnou touhu po naprostém a bezvýhradném odevzdání svého života Ježíši Kristu, který je sice všemohoucí, ale nikdy nikoho k ničemu nenutí. Uvědomil si též, k jaké tragédii vede odvrácení se od Krista a Jeho učení – člověk začíná šílet a pomalu klesá na úroveň zvířete. A on, Malcolm Muggeridge, náhle pocítil neskutečně silnou touhu po tom, aby se mohl stát křesťanem. „Křesťanství je pro mne jak nešťastná láska. Nosím v srdci jeho podobiznu a prohlížím si ji s hořkým smutkem,“ napsal mimo jiné.

 

Terorismus liberalismu

Rozčarování z pobytu v SSSR a liberalismus měly velkou zásluhu na tom, že v r. 1944 začal Malcolm Muggeridge reálně uvažovat o vstupu do katolické církve. Toto si zapsal do svého deníku: „Vidím tu nesmírnou moc a důstojnost katolické církve, ale zatím ještě nedokážu přijmout její dogmata.“ Po návratu z Moskvy pochopil, jak strašně moc liberalismus podrývá evropskou civilizaci. Zároveň s tím pochopil, že posledním stadiem liberalismu je totalitarismus, že zkrátka a dobře liberalismus totalitarismu předchází. Napsal, že další lží liberalismu je opomíjení zcela zřetelného faktu, že „člověk ponechaný sobě samému se stává krutým, chlípným, líným a náchylným k násilí. Jedinou možností jak udržet tyto jeho zlé sklony na uzdě je vzbudit v něm bázeň před živým Bohem a respekt k lidem. Z těchto dvou možností stavím výše bázeň před živým Bohem“. To, co podle něj člověka zušlechťuje a mobilizuje ho k dobrému životu, je především vědomí Boží existence a strach, že vlastní vinou může pozbýt život věčný.

Muggeridge hájil křesťanství, ač v té době ještě křesťanem nebyl; tvrdil, že největším nepřítelem křesťanství nebyl Stalin či Hitler, ale že jím je právě liberalismus. Upozorňoval, že kultura smrti oděná v liberálním hávu již více než sto let podkopává základy křesťanské civilizace, jež hájí důstojnost každého člověka, svobodu svědomí a právo na život od okamžiku početí až po přirozenou smrt. Ideje liberalismu uvedené do života eliminují křesťanské pojetí etiky a všechny zásady chování z ní vyvěrající, v konečném důsledku pak lidstvo přivádějí k sebezničení.

Ve své autobiografii Chronicles of Wasted Time (Kronika promarněného času) psal Muggeridge o destruktivním vlivu Freudova a Marxova učení na celou západní civilizaci: „Takto totálně podryli základ západoevropské civilizace, což by se nikdy nepodařilo, resp. nemohlo podařit žádné revoluci.“ Freud to dokázal ve sféře morálky, Marx ve sféře historie. Oba uvedli do života determinismus, čímž přesvědčili lidi, že jsou osvobozeni od jakékoli zodpovědnosti za své individuální či kolektivní skutky. Muggeridge zdůrazňoval, že jen a pouze Ježíš Kristus je základem evropské civilizace a že jím není žádný Darwin, Marx, potažmo Lenin. Liberalismus je popřením všeho, co hlásal Ježíš. Odvrátí-li se kdo od Krista, přivede ho hledání naděje k beznaději, honba za štěstím k naprostému zoufalství a touha po životě do osidel smrti.

Muggeridge byl ve svém boji s terorismem liberální ideologie neúprosný. V r. 1968 rezignoval na svůj post rektora edinburské univerzity. Kategoricky odmítal požadavky studentů volajících po legalizaci LSD a distribuci antikoncepčních pilulek na půdě univerzity. Ve svém proslovu předneseném během veřejné abdikace se požadavkům studentů vysmál. Přirovnal stávající situaci ke stavu morálky Římského impéria v době jeho největšího úpadku. Vzpouru studentů bojujících za své požadavky ohledně legalizace drog a antikoncepce pak komentoval jako děsivě směšný a v celých dějinách jednoznačně nejsmutnější pokus o útěk před svými povinnostmi a potížemi. „Drogy a postel,“ hřímal, „jsou dvěma způsoby útěku, tak typického pro každého obstarožního cintajícího chlípníka, v každé době a kdekoli na světě.“


Posvátnost života

Malcolm Muggeridge byl vždy pevně přesvědčen o tom, že lidský život je posvátný, nedotknutelný. Pochopil, že oddělení pohlavního aktu od aktu plození způsobilo strašlivou spoušť v morální oblasti, v postojích, v jednání a mezilidských vztazích. Dospělo to k diskreditaci mateřství, podpoře vztahů bez závazků, k akceptaci perverzních sexuálních praktik a kladení jich na roveň s manželskou sexualitou otevřenou na předávání nového života. Nakonec byly povoleny potraty, čímž se otevřela stavidla strašlivému holocaustu nenarozených dětí. Už v r. 1978 Muggeridge předpověděl, že v blízké budoucnosti podlehnou evropské státy pokušení zlegalizovat eutanazii jako nejjednodušší způsob zbavení se povinnosti pečovat o nemocné, staré a mentálně postižené a také zbavení se zvyšující se zodpovědnosti za všechny nějak handicapované lidi.

Uvedl, že brzdění rostoucího veřejného nátlaku na legalizaci eutanazie bylo zapříčiněno vědomím, že během Norimberského procesu byla eutanazie zahrnuta mezi válečné zločiny. „Stačí třicet let, aby naše humanistická společnost změnila tento válečný zločin v projev soucitu.“ Zdůraznil, že potraty a eutanazie jsou svého druhu „humanitárním“ holocaustem, v němž bylo zavražděno nesčetněkrát více lidí než při Hitlerově běsnění. Muggeridge byl dost angažovaný v obraně encykliky Humanae vitae Pavla VI. Během konference v San Franciscu v r. 1978 věnované zmíněné encyklice poznamenal Muggeridge ve svém příspěvku, že „sexualitu je třeba chápat jako svátost lásky, pilíř neoddělitelnosti manželství a rodinného společenství“. O encyklice Humanae vitae hovořil jako o dokumentu stěžejního významu pro celé lidstvo. Byl přesvědčen, že historie potvrdí správnost stanoviska katolické církve k problému antikoncepce. Zastávání těchto postojů vyžadovalo velkou míru občanské odvahy, jelikož se příčily v té době panující propagandě hlásající do světa, že legalizace antikoncepce a potratů je znamením emancipace a osvobození žen.

Muggeridge bojoval s antikoncepčními lobby a bránil nedotknutelnost lidského života od momentu početí až k přirozené smrti. Byl přesvědčen, že jedinou protilátkou na jed potratů a eutanazie – tedy přání smrti, jak to nazval – je obrana posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života vedená katolickou církví. Kdykoli zaslechl něčí zmínku o „nechtěném dítěti“, začal vzpomínat na to, jak Matka Tereza jednou chovala v náruči malé novorozeně nalezené v Kalkatě v popelnici a s úsměvem na rtech pravila: „Vidíš? V ní je život.“

 

Na prahu domova

Malcolm Muggeridge vytrvale hledal pravdu. Při tomto hledání mu byla velkou pomocí četba knihy velkého konvertity sv. Augustina a veledílo středověké mystiky Oblak nevědění (The Cloud of Unknowing) ze 14. století. Rozhodující vliv na obrácení samotného Muggeridge mělo setkání s blah. Matkou Terezou na jaře roku 1969 během realizace filmu o komunitě Misionářek lásky. Muggeridge psal: „Matka Tereza je zosobněným obrácením. Je zhola nemožné, aby se člověk, který pobývá v její blízkosti, naslouchá jí, pozoruje, co dělá a jak to dělá, svým způsobem neobrátil. Její absolutní oddanost Kristu Ježíši, její přesvědčení, že s každým člověkem se má jednat tak, jako by to byl sám Kristus, a stejně tak se mu má pomáhat a milovat ho, její prostý evangelní život a radostné přijímání svátostí – to vše je něčím, co jednoduše nelze přehlížet. Žádná kniha, kterou jsem kdy četl, žádné kázání, které jsem kdy slyšel, žádná bohoslužba, které jsem se zúčastnil, žádné mé setkání s druhým člověkem či žádný můj transcendentální prožitek mě nepřiblížily ke Kristu víc a neozřejmily mi lépe to, co nám říká Vtělení a co od nás vyžaduje. Čím je obrácení? To je totéž, jak byste se ptali, čím je zamilovanost. Vymyká se to běžným standardům, jak je známe z všedního života.“

Svědectví Matky Terezy způsobilo, že se v Malcolmově srdci zrodila láska ke katolické církvi, ale potřeboval ještě třináct let k definitivnímu rozhodnutí státi se katolíkem. Jeho kniha Jesus Rediscovered (Ježíš znovu nalezený) vydaná v r. 1969 je dokladem toho, že Muggeridge se v té době považoval za křesťana nepatřícího k žádné církvi. Věděl už, že nejhorší nemocí ducha je pýcha, která člověka vzdaluje od Boha, a taktéž smyslnost, která člověka poutá k zemi. Začal mít výčitky svědomí, že promarnil velkou část svého života. Svou lítost vyjádřil slovy: „Volal jsi mě, já však nepřišel – ty prázdné roky, ta prázdná slova, ta prázdná vášeň.“

Tehdy učinil předsevzetí, že zbytek života prožije mnohem užitečněji. Začal všemi možnými způsoby podporovat činnost Matky Terezy a angažoval se v pomoci mentálně postiženým ve společenství Archa založené Jeanem Vanierem. Za nejlepší křesťanské spisovatele mezi svými současníky považoval A. Solženicyna, S. Weilovou a právě J. Vaniera.

Někdy v půlce 70. let pak Muggeridge jednou provždy odstranil televizi ze svého domu i života. Došel totiž k závěru, že televize je „velkovýrobce lží“ a televizní kamera „nejhorší soudobý vynález“. V r. 1981 v jednom rozhovoru prohlásil, že největší problém pro křesťana je uniknout „tomu obrovskému množství obrazů. Člověku se v tomto století podařilo vyrobit takový přístroj na vytváření obrazů, o jakém se dosud nikomu ani nesnilo. Ať jsi kdekoli, ty obrazy jsou stále s tebou a snaží se ti vsugerovat dojem, že štěstí dosáhneš skrze tělesnost a plnost života nalezneš v úspěchu“. Muggeridge poukazoval na nebezpečí, jež spočívá v útěku do světa obraznosti, do světa fiktivního, virtuálního, do světa vytvářeného médii a reklamou: „Nikdy předtím se neprezentovaly bezvýznamné materiální aspekty života tak lákavě a svůdně, jako to dělá reklama, jež přesvědčuje lidi, aby toužili po dalších a dalších věcech, přičemž jim vnucuje přesvědčení, že radost a největší štěstí dosáhnou skrze tělesnost“. Zdůrazňoval, že skutečnost „musíme zkoumat, pochopit a milovat ji jako největší dar“, neboť v ní je přítomen vtělený Bůh Ježíš Kristus. To vše se provádí skrze modlitbu.

 

Konečně doma

Rozhodnutí o tom, že se stane katolíkem, bylo vyústěním dlouhodobého procesu duchovního zrání. S velkou pokorou přijal všechny pravdy, jež nám Bůh odhalil, a učení katolické církve. Litoval, že potřeboval tolik času k obrácení. Do lůna církve byl přijat spolu se svou ženou Kitty 27. 11. 1982 v kapli Our Lady Help of Christians (Panny Marie Pomocnice křesťanů) v Hurst Greenu v hrabství Sussex biskupem A. C. M. O’Connorem. Jak později sám čerstvý konvertita napsal, jeho obrácení pro něj bylo „návratem domů, napravením promarněného života, odpovědí na vyzvánění zvonu, jehož hlas ho dlouho předloho volal, nalezením místa u stolu, které naň drahný čas čekalo“.

Malcolm Muggeridge poznal radostnou pravdu, jak dobrý a milosrdný je Bůh, který dělá vše, aby pomohl hříšníkům k obrácení. Člověk je svobodný, může přerušit svůj vztah s Bohem, může se oddat své smyslnosti a ve své pýše se povyšovat nad svého Stvořitele a pohrdat Jím. Pošetile může Bohu zlořečit, posmívat se praktikujícím křesťanům, může veřejně prohlásit, že Bůh je mrtvý. Avšak v závěru jeho pozemské pouti mu zbude jen jedno: klesnout na kolena a s pokornou modlitbou se svěřit Božímu milosrdenství. Pokud tak neučiní, čeká jej hrůza věčného zatracení. Ale pokud tak učiní, zakusí přemíru Boží dobroty, lásky a Jeho milosrdenství a také nepopsatelnou radost z odpuštění všech hříchů.

Malcolm Muggeridge celým svým srdcem přijal poklad víry a podřídil celý svůj život jejím pravidlům. V listě Židům (11,1) můžeme číst, že „věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jisti tím, co nevidíme“. Muggeridge zdůrazňoval, že víra je specifickým druhem poznání, v němž musíme akceptovat fakt, že mezi časností a věčností je natažena zástěna tajemství. Víra pomáhá člověku pronikat do tohoto tajemství a navazovat osobní vztah s Kristem Ježíšem, jenž se jako pravý Bůh stal opravdovým člověkem z masa a kostí, aby nás vysvobodil z područí satana, hříchu a smrti.

Po svém obrácení projevoval Muggeridge zvlášť výjimečnou lásku ke Kristu přítomnému v Nejsvětější svátosti. Účast na mši sv. byla pro něj nejdůležitějším okamžikem každého dne. Nadpřirozený svět duchovní reality pro něj byl mnohem reálnější než svět poznávaný našimi smysly. Spolu s manželkou Kitty vedli život bez televize, v ústraní a tichu, v úplném odevzdání se Bohu, k Němuž se denně obraceli v dlouhých modlitbách. Připravovali se na nejdůležitější setkání s Kristem ve chvíli smrti a vedli usebraný a až mystický život v plné odevzdanosti Pánu. V r. 1988, dva roky před svou smrtí, Muggeridge napsal: „Zde na zemi jsem se cítil vždy jako cizí. Jaksi vnitřně jsem tušil, že můj domov je někde jinde. Nyní, když se blížím ke konci své pozemské pouti, spočinul jsem v náruči katolické církve, odkud můžu zřetelněji než z jakéhokoli jiného místa zahlédnout bránu Nebeského Jeruzaléma – byť jen jakoby skrze kouřové sklo.“ V r. 1989 se jeho zdraví horší ze dne na den a ztrácí také paměť. Pán vyslyšel jeho prosebné volání po úplném očištění: „Pokoř mou pýchu“. Zaopatřený svátostmi vstoupil Malcolm Muggeridge 14. 11. 1990 do bran Nebeského Jeruzaléma. Jeho život je dokladem toho, že Bůh „se dává nalézat těm, kdo ho nepokoušejí, ukazuje se těm, kdo mu nejsou nevěrní. Moudrost nevejde do zlovolné duše, nebude přebývat v těle podrobeném hříchu.“ (Mdr 1,2.4)

Z polského Miłujcie się 1/2012 přeložil Libor Rösner

 

Prameny k polskému textu: M. Muggeridge, Conversion: The spiritual Journey of a Twentieth-Century Pilgrim, Harper Collins, 1988; Gregory Wolf, Malcolm Muggeridge: A Biography, London 1995; M. Muggeridge, Jesus Rediscovered, London 1969; Joseph Pearce, Literary Converts, Ignatius Press, 2000; Joseph Pearce, Pisarze nawróceni.

Vydáno:27.7.2012 Zobrazeno:2243
Biblický citát na dnešní den
Kdo věří v Syna, má život. (Jan 3,36)
 
 

Nejnovější vydání Immaculaty

Immaculata

 

Časopis si můžete objednat:

  • Na adrese:
    Konvent minoritů v Brně
    Minoritská 1
    602 00 Brno

  • Na telefonním čísle:
    Mobil: 605 459 174 (Po-Pá 9:00 - 12:00)

    Tel: 542 215 600 (ústředna - budete přepojení)


  • Pomocí objednávkového formuláře


  • Číslo našeho účtu:
    7498984001/5500
    (Dary z ČR)

 

  • Dary ze Slovenska:
    č.ú.: 4060015034/3100
    IBAN:SK3131000000004060015034
    SWIFT: LUBASKBX
  • Dary ze zahraničí (kromě Slovenska):
    IBAN: CZ1555000000007498984001
    SWIFT: RZBCCZPP
 

Nakoukněte do archivu


 
 
Adresa redakce: Konvent minoritů v Brně, Minoritská 1, 602 00 Brno, e-mail: immaculata(zavináč)minorite.cz
Bankovní spojení: Commerzbank AG, č.ú. 50013424/6200