Příběh mého obrácení – Timothy Tindal-Robertson, spisovatel a publicista

Když si tak připomínám tu svou skoro až neskutečnou cestu do lůna katolické církve, pokorně se skláním před tajemstvím podivuhodných zásahů Boží Prozřetelnosti, které zapříčinily zásadní změnu v mém životě.

Narodil jsem se r. 1947 jako jediné dítě svých rodičů. Ve stejném roce jsem byl pokřtěný v anglikánském kostele. Můj otec pracoval jako advokát v majetkovém oddělení Rady hrabství Londýn, kde měl na starosti koupi a prodej nesmírného množství usedlostí patřících městu. Měl jsem ho velmi rád. Ačkoliv nikdy do kostela nechodil, byl to opravdu šlechetný, poctivý a slušný člověk. Byl též – stejně jako četní jeho předci – aktivně činným svobodným zednářem, zasvěceným ve 4. stupni (Tajný mistr, pozn. překladatele) zednářské lože Královská klenba (Royal Arch), oddělené kdysi od Velké lože Anglie.

 

Pravda o zednářství

Někdy v roce 1960, když jsem studoval na protestantské univerzitě Trinity College v irském Dublinu, mi otec půjčil knihu o francouzské revoluci. Zrovna jsme toto téma probírali na přednáškách, doporučil mi tedy, abych si ji přečetl. Určitě by nás oba náramně pobavilo, kdyby nám někdo tvrdil, že četba právě této knihy mě později přiměje k prostudování a následnému úplnému přijetí katolického učení a k přesvědčení, že pouze katolická víra je tou jedinou pravou vírou svěřenou nám Kristem Ježíšem.

Z blíže mi neznámých důvodů mi přinesl otec právě tuto knihu, jež byla poprvé vydaná krátce po skončení 1. svět. války, kdy on sám studoval na Trinity College v Cambridge. K mému údivu v ní stálo, že zednářská lóže Velkého východu se otevřeně angažovala ve francouzské revoluci. V učebnicích přitom nic takového nebylo. A co víc – nebyl to žádný výplod něčí choré mysli, ale precizně zdokumentovaná fakta vycházející z originálních dokumentů, které autor prostudoval v Národní knihovně. Ve Francii se svobodní zednáři veřejně chlubí rolí, jakou hráli během revoluce! V univerzitní knihovně jsem vyhledal francouzsky psanou literaturu na toto téma, které mě skutečně zaujalo. Při tomto studiu jsem mimo jiné shledal, že nejvěrohodnějšími autoritami a osobami orientujícími se v otázce svobodného zednářství nejlépe, jsou katoličtí kněží, kteří dokázali tuto problematiku jedinečným a zcela srozumitelným způsobem rozebrat. Tedy kněží – lidé, které mě mí rodiče učili nebrat vážně, pro něž jsem měl jen posměšky a pohrdání.

Do té doby jsem cynický postoj svého otce ke všemu křesťanskému plně akceptoval, stejně jako jeho speciální zášť vůči katolicismu. Po přečtení několika titulů z pera katolických kněží ohledně antikřesťanského počínání světového zednářství jsem se začal zamýšlet nad důvody mého stranění se křesťanství a nad pochybeními katolické církve, která mi rodiče odmala tloukli do hlavy.

V další fázi jsem pak začal zjišťovat, nakolik je katolické učení pravdivé a nakolik se pravdě vzdaluje, jak to vnímali mí rodiče a řada mých anglikánských přátel.

A zakusil jsem náhle obrovskou milost a pocítil neskutečnou radost při zjištění, že vývody katolíků jsou pravdivé a že každý, kdo pravdu upřímně hledá, ji skutečně najde. A spolu s ní najde i vysvobození od chimér tohoto světa, od těla i od ďábla, jak to koneckonců slibuje sám Ježíš Kristus (J 8,32). Na člověka to zapůsobí skoro jako zázrak, když se dozví, že Anglie se svého času stala zemí světců skrze tutéž Eucharistii, která je od věčnosti den co den bez přestání obětována na oltářích celého světa a ve které je přítomen Ježíš Kristus se svým Tělem, se svou Krví, Duší a svým Božstvím. Přesahuje tak onu obyčejnou a bezduchou oběť anglikánů a jejich připomínku Poslední večeře, na jejíž smysluplnost jsem nahlížel – stejně jako mí anglikánští známí – víceméně skepticky.

 

Čas trpělivosti

První léta mého nového života s Kristem byla ve znamení kříže. Pro mého otce byla skutečnost, že jeho jediný syn začal vyznávat tu podle jeho mínění falešnou víru, od jejíhož jha se Anglie osvobodila díky reformace, obrovským šokem. Díky mé konverzi se mezi námi vytvořila propast. Pro oba to bylo dosti bolestivé. Proč se to muselo stát zrovna takto? Proč nedokázal pochopit, že to právě jeho přičiněním jsem našel cestu vedoucí do Říma? Čtyři roky poté, co jsem na ni poprvé vkročil, jsem byl ve svých čtyřiadvaceti letech přijat do katolické církve. Psal se 24. listopad roku 1964. Když jsem se pak sedm let na to, přesněji 8. 5. 1971 ženil se svou milovanou Andreou v kostele Brompton Oratory v Jižním Kensingtonu, uvolil se můj otec účastnit se slavnostního obřadu teprve večer předtím. Tak silná byla jeho averze vůči katolické církvi.

V raném období po svém obrácení jsem se pokoušel pochopit tajemství Kristovy přítomnosti v Eucharistii při mši svaté a plně ji prožívat. Zároveň jsem se ze všech sil pokoušel zvládnout ten dosud nepoznaný druh utrpení, jakým bylo přehlížení a odmítnutí. Oboje jsem zakoušel ze strany mých rodičů. Jediné, co jsem jako anglikán věděl o Nejsvětější Panně Marii, bylo to, že byla Ježíšovou Matkou. To bylo vše. Teprve až někdy r. 1968 jsem zakusil první opravdové setkání s ní. To jsem už byl katolík a účastnil jsem se týdenní pěší poutě z Londýna na naše národní mariánské poutní místo ve Walsinghamu. Organizovalo ji Bratrstvo Matky Boží Vykoupení (Our Lady of Ransom). Trasa byla totožná s tou, po níž kráčeli poutníci už v předreformačních dobách. Později, asi tak rok či dva po naší svatbě, jsme si přečetli knihu Ludvíka Marii Grignona z Montfortu – „Podivuhodné tajemství svatého růžence“. Ta neskutečná síla, která vyzařovala z těch svatých slov na stránkách této knihy, nás nadchla pro modlitbu růžence. Večer co večer jsme vešli do pokoje našich dětí a spolu s nimi jsme se před obrazem Nejsvětějšího srdce Panny Marie modlili společně růženec.

 

Nesmiřitelní

V prvních letech našeho manželství se mi nepodařilo přesvědčit mé rodiče, aby naši víru akceptovali. Nejinak tomu bylo i s pěti dětmi, jimiž Bůh požehnal naše manželství s Andreou. Můj otec to viděl zhruba takto: je to jeho rozhodnutí, musí se s tím tedy naučit žít. Jakmile došel k závěru, že svého jediného syna „ztratil“ pro svět, který mu byl dočista cizí, nesnažil se s tím dál nic dělat, jakkoli to pro něj bylo bolestivé. Reálně dokonce uvažoval o tom, že mě vydědí. Má matka však považovala za svou svatou povinnost, abych zanechal chození na mše sv., a kdykoli jsem se chystal do kostela, promlouvala mi do duše: „Nemusíš přece chodit na mši každou neděli. Odpočiň si taky.“ Byla vychovávána navýsost přísně, takřka až v puritánské strohosti v kanadské provincii Britská Kolumbie. V prvních letech našeho manželství nás varovala, že pokud budeme mít více dětí, bude to náš konec – a svraštila při těch slovech nervózně obočí.

Avšak potom se událo něco nevídaného, něco, co jsme si zprvu neuvědomovali. Nicméně při pohledu nazpět vidíme, že čím víc jsme se modlili růženec – dávajíce pokaždé do našich úmyslů i mé rodiče – začaly se naše vztahy s nimi zlepšovat. Rozepří mezi námi ubývalo a hádky, sarkastické poznámky, umíněnost a neustálou kritiku vystřídaly klid a přijetí.

Přes tuto proměnu však u nich nenastala změna v náhledu na křesťanství, potažmo katolickou víru. Ještě nedlouho před svou smrtí můj otec, který až do svých posledních dnů zůstal svobodným zednářem, otevřeně vystupoval proti Božské přirozenosti Ježíšově a nasazoval na katolickou církev. Jak mohla být jeho duše při takovémto postoji zachráněna? A právě tehdy nám Panna Maria dala na vlastní kůži zakusit, jak velká moc spočívá v růženci.

 

Kříž a růženec

Správcová domu, v němž žili mí rodiče, vyznáním anglikánka, mi večer před otcovou smrtí zatelefonovala, aby mi sdělila, že rána se už otec patrně nedožije. Požádal jsem ji, aby mi dala vědět ihned, jakmile se dozví něco nového. V den slavnosti Zvěstování Panně Marii, deset let po naší svatbě, mi v sedm ráno zavolala, aby mi oznámila, že můj otec právě zemřel a že v momentě, kdy z tohoto světa odcházel, pocítila náhle nutkavou potřebu pomodlit se za něj Zdrávas, Maria. Dodala, že v tu chvíli panovala v pokoji úžasná atmosféra a že si přála jen to, aby tato chvíle nikdy neskončila. Později mi sdělila, že jako anglikánka navštěvovala školu vedenou řeholními sestrami a že nikdy nezapomene na májová procesí, v nichž kráčely hezky oblečené dívenky a zpívaly „Zdrávas, Maria!“.

Po všem tom soužení zapříčiněné rozdělením a odmítáním, jež jsem musel vytrpět ze strany svých rodičů, byly okolnosti smrti mého otce neobyčejně potěšujícím znamením od Matky Boží, znamením, že přišla pro jeho duši a odpověděla tak na naše prosby skládané v růženci na tento úmysl k jejím nohám. Můj otec mi kategoricky zakázal nosit mu jakékoli předměty spjaté s katolickou vírou. Nikdy mi též nedovolil přivolat k němu kněze. Poslechl jsem ho. Ale nemohl mi zabránit v tom, abych se za něj v jeho obýváku nemodlil potichu růženec, přičemž jsem v kapse potají posouval v prstech zrnka růžence. „V hodině smrti jeho“ se všechny ty ohavné, katolicismu nepřátelské zednářské vlivy staly nicotnými v porovnání s Bohorodičkou a jejím růžencem.

Pár dní na to jsem na matčinu žádost poprvé nahlédl do otcovy pracovny. K mé radosti jsem pod nějakými zednářskými dokumenty našel velký, kvalitně zhotovený růženec, přesně takový, jaký nosí u pasu řeholníci. Našel jsem rovněž dřevěný kříž. Na tomto světě se už nedozvím, jak se tyto předměty k mému otci dostaly. Musel jsem se však před svou matkou ohradit z podezření, že šlo o nějaký můj počin, katolický kousek, za který bych měl nést odpovědnost.

Tak se tedy stalo, že můj vlastní otec – svobodný zednář – měl zásluhu na mém obrácení. Později pak modlitba růžence celé naší rodiny zapříčinila, že měl pěknou smrt – v den Slavnosti Zvěstování Panně Marii. Chvála Kristu a Marii!

 

Fatimský bestseller

Druhá část mého vyprávění se týká mé matky a jejího krásného odchodu z tohoto světa na vigilii slavnosti Matky Boží, Panny Marie. I tato část souvisí s růžencem a se zdokonalením mého osobního vztahu s Nejsvětější Pannou.

Zhruba v době naší svatby jsem založil malé katolické vydavatelstvíAugustine Publishing Company“. Byla to doba, kdy bylo obtížné sehnat někde kvalitní katolickou literaturu, z níž by se člověk mohl něco dozvědět ohledně víry. Rozhodl jsem se s tím něco udělat. Zpočátku to šlo ztuha, protože v Anglii se ke katolické víře hlásilo jen něco kolem pěti milionů lidí. Nadto už tak skrovný zájem lidí o věci víry se musel potýkat s nebezpečím odpadů objevivším se ve zmatcích, které vyvstaly po II. vatikánském koncilu. Psal se rok 1979, my měli už tři syny – Charlese, Michaela a Jamese – a narodila se nám naše první dcera. Ve stejném roce se na mne známý katolický spisovatel Francis Johnston obrátil, zdali bych nevydal jeho novou knihu opatřenou Imprimaturem biskupa z Fatimy „Fatima the great sign“ – „Fatima – velké znamení“. Vydali jsme ji 25. 3. 1980. John Haffert z Fatimského apoštolátu a blízký Francisův přítel se uvolil zakoupit pět tisíc výtisků tohoto našeho prvního vydání. Díky tomu jsme mohli nabídnout tuto knihu za přijatelnou cenu. A ona se stala bestsellerem. Jen v Anglii jsme během několika let prodali na 30.000 výtisků v šesti vydáních.

Svou první cestu do portugalské Fatimy v roce 1983 jsem prožil takovým způsobem, že jediná slova, jimiž budu s to vystihnout tento svůj mimořádně hluboký prožitek, budou znít – bylo to jakoby mé druhé obrácení. Obrácení, jež bylo v porovnání s tím prvním hlubší, mnohem osobnější, vycházející z nejhlubších zákoutí srdce. Byl jsem uchvácen krásou, čistotou a pokorou naší Paní i její kromobyčejnou mateřskou starostlivostí o duše všech jejích dětí na celém světě.

Všechny tyto Mariiny atributy září v ještě oslnivějším světle právě ve Fatimě a v jejím poselství. Všechno to, co jsem prožíval od chvíle, kdy jsem díky svému otci vykročil na cestu, po níž kráčím doposavad, se nyní stalo nad slunce jasným a dostalo svůj jedinečný smysl. Fatimská Maria je, jak nám to sama pověděla, Paní posvátného růžence, jedné ze svátostin, ke které jsme přilnuli před deseti lety a která rok po vydání knihy Francise Johnstona dopřála mému otci tak krásné okolnosti doprovázející jeho odchod na věčnost. Ba co víc – při seznamování se se zázračnými zjeveními Neposkvrněného Srdce Panny Marie jsem si uvědomil, že naše svatba se konala v kostele zasvěceném jejímu Neposkvrněnému Srdci! Ano, kostel Brompton Oratory byl zasvěcen jejímu Neposkvrněnému Srdci! Tehdy jsme o tom neměli potuchy, vlastně jsme toho o Naší Paní věděli zoufale málo a o takové Fatimě jsme neslyšeli vůbec!

 

Dlaň na Zázračné medailce

Prvních pár let po otcově smrti byly naše vztahy s matkou poměrně dost napjaté, především ve věcech rodinného majetku a mých očekávání ohledně dědictví. Postupem času se však stávala stále vstřícnější. A v roce 1988 došlo k nečekanému zvratu v našich vztazích. Náš nejstarší syn Charles právě dovršil šestnáct let. Když měl ve škole za sebou všechny důležité zkoušky, vzal jsem ho na prázdniny do Portugalska. Po celý jeden týden jsme navštěvovali svatá místa a bydleli u našich fatimských přátel. Prosili jsme Matku Boží o vše, co nám leželo na srdcích. Pak jsme zajeli i do Coimbry. Několik týdnů po návratu domů mi matka volala: „Rozhodla jsem se změnit poslední vůli,“ oznámila mi.

Co to mělo znamenat? Chtěla mě snad vydědit, jak o tom před svou smrtí uvažoval otec? „Rozhodla jsem se tě ustanovit jediným vykonavatelem mé závěti,“ řekla. Takováto změna srdce nemohla být ničím jiným než odpovědí na naše modlitby. Prakticky to znamenalo, že mi ve své poslední vůli dala přednost před přítelem mého otce, který byl svobodným zednářem. A znamenalo to rovněž, že jsme v okamžiku, kdy naše vydavatelství začalo rok po matčině krachovat a já už vzhledem k pokročilému věku nemohl najít jiné zaměstnání, byli zajištěni a naše děti mohly dostudovat.

Poslední léta svého života strávila má matka ve skvěle vedeném pečovatelském domě. A ve vztahu k nám i ke mně samotnému se změnila natolik, že rok před svou smrtí začala na krku nosit Zázračnou medailku posvěcenou naším farářem. Ačkoli v Boha prakticky nevěřila, umírala v podivuhodném usebrání. Byl 31. prosinec roku 1991, 9 hodin 45 minut. Byla to vigilie Matky Boží, Panny Marie. V pokoji byla i anglikánská zdravotní sestra. Když matka v posledních okamžicích svého života odvrátila hlavu, tato žena uchopila její ruku a položila ji dlaní na Zázračnou medailku na její hrudi. Později se mi svěřila, že sama medailku s Matkou Boží nosí, jelikož Maria vyléčila její dcerku z nádorovité nemoci.

Nebude asi moc těžké představit si, jak moc jsem byl Matce Boží vděčný. Můj otec zemřel odmítaje Krista i církev. A matka byla v podstatě bez víry a nechtěla se účastnit anglikánských bohoslužeb ani se účastnit eucharistické hostiny. Bylo tedy vůbec myslitelné vyprosit jejich záchranu? Nějaké disputace anebo vršení argumentů na podporu Ježíše a Jeho církve by neměly žádnou šanci na úspěch. Jediné, co potřebovali, byla naše modlitba růžence a důvěra v Naší Paní, že právě jí můžeme bez obav svěřit spásu jejich duší. Jinak řečeno, to, co potřebujeme, je plnění Mariiných slov z Fatimy, tedy modlit se denně růženec, dokázat si leccos odříct a činit pokání jako zadostiučinění za naše hříchy a za všechny naše bližní, kteří bohužel v takovém množství podle andělových slov z prvního fatimského zjevení „v Boha nevěří, Bohu se neklanění, v Boha nedoufají a nemilují Ho“.

 

Série zázračných událostí

Na rok 1992 připadlo 75. výročí fatimského zjevení. 25. 12. 1991 ohlásil generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov rozpad Sovětského svazu. Dal jsem dohromady a následně vydal takovou brožurku, v níž jsem upozornil na podivuhodný sled nadpřirozených událostí. Poukázal jsem v ní na souvislost zasvěcení Ruska Panně Marii, které před svatopeterskou bazilikou vykonal 25. 3. 1984 Jan Pavel II., a pádem Sovětského svazu. Hovořím zde o knize „Fatima, Rusko a Jan Pavel II. Jak se Maria přičinila o osvobození Ruska z marxistického ateismu. 13. května 1981 – 25. prosince 1991“.

Vzal jsem s sebou několik výtisků na květnové oslavy 75. výročí zjevení do Fatimy. Namanula se mi možnost dát jeden kus papežskému legátu kard. Angelu Sodanovi a požádat ho, aby jej předal Svatému otci. Ve Fatimě jsem se tehdy setkal i s jedním polským knězem z Varšavy z řádu mariánů, jemuž se má knížečka tak zalíbila, že ji polští mariáni vlastním nákladem v roce 1994 vydali v polštině. Papež Jan Pavel II. ji pak dostal během soukromé audience od tehdejšího provinciála polských mariánů, o. Jana Rokosze MIC. Mám doma z  okamžiku zmíněného předání pěknou barevnou fotografii. Svatý otec mou knihu dokonce pochválil. V Polsku se jí prodalo na 50.000 kusů. V těchto dnech dokončuji další publikaci na téma Fatima – zkoumám v ní historii šíření fatimského poselství v církvi. Její název bude „Message of Fatima. In the Life of the Church and Teaching of the Popes, 1917-2010“ – „Fatimské posleství. V životě církve a učení papežů v letech 1917-2010“. Věřím a pevně v to doufám, že tato kniha přispěje k povšechnějšímu přijetí poselství Matky Boží – především pak kněžími a biskupy. Věřím, že se tak stane, když lidé seznají, že papežové, počínajíce Piem XII., pohlíželi Fatimu se stále větším zájmem a sympatiemi, že toto poselství, jak to ostatně uvedl blah. Jan Pavel II., je jedinečným a účinným duchovním lékem na problémy, které sužují dnešní církev.

Po všech těch zkušenostech mohu konstatovat toto – naučil jsem se, že jestliže člověk zcela bez výhrad svěří své problémy Panně Marii, pak to, co je pro něj zhola nemožné, se díky její přímluvě stane možným. Jsem rád, že mohu vydat toto svědectví svého života – počínaje svým obrácením – a vzdát tak hold Nejsvětější Panně, a poděkovat jí tímto způsobem za všechny ty podivuhodné milosti a všeliké požehnání, které vyprosila pro mne i pro celou mou rodinu. Pevně doufám, že podobně otevřou svá srdce Marii jako své Neposkvrněné nebeské Matce i mnozí jiní katolíci a zvláště pak, že se budou denně modlit růženec, jak o to Panna Maria žádala ve Fatimě a jak nás k tomu nabádal blah. Jan Pavel II. ve svém burcujícím apoštolském listě „Rosarium Virginis Mariae“.

Pakliže k tomu dojde, budou další lidé a společenství svědky nových zázraků Naší Paní. Třeba jako když po několikaleté dennodenní modlitbě růžence došlo mnoho let od zjevení k pozoruhodné obrodě církve v Portugalsku. Anebo když bylo katolické Rakousko 13. 5. 1855 zachráněno před okupací Rudě armády.

S odvoláním na slova příslibu, jenž Maria dala sestře Lucii 13. 6. 1917, volám k tobě, Maria: „Neposkvrněné srdce Panny Marie, buď naším útočištěm a cestou, která nás přivede k Bohu.“

* * *

Timothy Tindal-Robertson je vystudovaný historik a absolvent elitních britských škol. Syn vysoce postaveného svobodného zednáře, ale též prezidentem Světového fatimského apoštolátu pro Velkou Británii a Wales. Je autorem mnoha článků uveřejněných v anglickém a americkém tisku a také významných publikací, mezi nimiž uveďme kupř. knihu „Fatima, Rusko a Jan Pavel II.“. V Polsku vyšly ve spolupráci s Fatimským sekretariátem v Zakopanem rovněž knihy „Fatima, církev a třetí tisíciletí“ a „Fatima dnes“.

Vydáno:16.5.2012 Zobrazeno:2393
Biblický citát na dnešní den
Kdo věří v Syna, má život. (Jan 3,36)
 
 

Nejnovější vydání Immaculaty

Immaculata

 

Časopis si můžete objednat:

  • Na adrese:
    Konvent minoritů v Brně
    Minoritská 1
    602 00 Brno

  • Na telefonním čísle:
    Mobil: 605 459 174 (Po-Pá 9:00 - 12:00)

    Tel: 542 215 600 (ústředna - budete přepojení)


  • Pomocí objednávkového formuláře


  • Číslo našeho účtu:
    7498984001/5500
    (Dary z ČR)

 

  • Dary ze Slovenska:
    č.ú.: 4060015034/3100
    IBAN:SK3131000000004060015034
    SWIFT: LUBASKBX
  • Dary ze zahraničí (kromě Slovenska):
    IBAN: CZ1555000000007498984001
    SWIFT: RZBCCZPP
 

Nakoukněte do archivu


 
 
Adresa redakce: Konvent minoritů v Brně, Minoritská 1, 602 00 Brno, e-mail: immaculata(zavináč)minorite.cz
Bankovní spojení: Commerzbank AG, č.ú. 50013424/6200