Obrázek

P. Dr. Čeněk Tomiško

 

I staletými duby může vichr zalomcovat, že v mohutných větvích až zapraská…

Když Pater Václav při svěcení na kněze vstával ze země, na které v bělostně bílé albě ležel před hlavním oltářem katedrály, říkal si v srdci: „Spasiteli, chci býti dubem, který nepadne!“ Před jeho očima se kmitala rodná chaloupka, krčící se pod skalnatým svahem, na jehož vršku stálo několik dubů. Mohutní velikáni s objemnými kmeny a úctyhodnými korunami. To byli jeho staří známí. Celé dětství strávil pod nimi. Nejmilejší mu byl ten, který jako by vyběhl z řady směrem k chaloupce. Měl  zvláště rostlé kořeny, které se malému Vendovi znamenitě hodily k tomu, aby si v nich udělal oltáříček se soškou Panny Marie. Tam tedy v kořenech staletého dubu klíčil při dětské hře „na velkého pána“ i první kořínek jeho kněžského povolání. Jaký div, že při svěcení si vzpomněl na svého přítele na stráni pod rodnou chaloupkou?!

Prosba P. Václava začala se hned po primici utěšeně stávati skutečností. Byl z něho kněz-dub. Pravé útočiště duší všude, kde působil. Jako unavení ptáci přilétají do košaté koruny dubu pro trochu posilujícího odpočinku, tak srdce mladého kněze rozevíralo se všem, kdož ho potřebovali. Dub mohutněl, větve se široko rozepínaly…

Ale právě do širokých korun stromů vichry nejvíce perou… Běda, neodpovídá-li šíři větví i hloubka kořenů…! I dub může býti vyvrácen a větve se mohou zpřelámat…

Jsou vichřice, které se přiženou náhle, nečekaně, s úpornou prudkostí. Tehdy, kdy spíše by se člověk byl nadál smavé a tiché pohody.

Tehdy, kdy se zdála obloha tak klidná a mírná… Pater Václav se ocitl najednou ve víru. Nikdo, ani on sám se toho nenadál. A byl to vír zlý -  vlastně nejvíce zkázonosný – pýcha! Koho tato vichřice se zmocní, nezachytí-li se včas, roztočí jej jako pírko do závratné výše a pak jím mrští dolů… I kdyby to byl dub…! I kdyby to byl kněz…!

Ó kdyby byl tušil mladý farář z pohorské dědiny, jaký zmatek si odnese ze schůzky kolegů, s nimiž před dvaceti lety maturoval. Tehdy se zase všichni viděli od té doby, co se pouštěli v různý životní let ze společného hnízda jejich oktávy. Pater Václav býval ve studiích vždycky primus. Ale nikdy se tím v mysli příliš nezabýval. Studentská rovnost a družnost stírala různost nadání i úspěchů, jevící se na vysvědčení. Až teď po 20ti letech najednou mezi svými kolegy – on Václav – primus, ze všech nejnadanější eminentista, vidí a cítí, že jest na nejspodnější příčce společenského žebříčku tohoto světa. Jak vysoko to dotáhli ti, kterým dával kondice a jež postrkoval do vyšších tříd! A nyní jsou z nich páni s tituly a příjmy, o jakých se Patru Václavovi v horské farce ani nezdálo. Co je on sám? Kam to dovedl? Sedí kdesi v horách, kde lišky dávají dobrou noc! Praobyčejný farář, docela nic, než ubohý chudý farář…!

V dubové koruně začalo hrozivě praskat. Bylo to poprvé, kdy na ni dolehla zlopověstná vichřice.

Pater Václav byl mezi kolegy celý nesvůj. Ne, že by jím pohrdali, spíše on sám v procitlé ctižádosti pohrdal najednou sebou, vším co byl a co vykonal.

Ďábel je výborný kovář, kuje železo, dokud je žhavé, a tovaryšů pro své řemeslo má všude dost a dost. A tak, když před odjezdem procházel se Pater Václav s kolegou – bankovním ředitelem opřádal ďábel vyhlédnutou kořist lichotivými slovy, jež měla Václavovu duši úplně strhnouti do větrné smršti zmatku a poblouznění.

„Václave, nezlob se, řeknu ti upřímné slovo. Tebe v tom Horákově je věčná škoda. Jsi zakopaný talent. A tak málo si tě církevní úřady váží, že tě zastrčily, kde o tobě nikdo neví. A myslím, že ani ty nejsi ve svém povolání spokojen. Byl jsi tam zamlklý mezi námi. Poslechni kamaráde, jsem ředitel banky a vlastně i tobě jsem vděčen za svůj úspěch, vždyť jsem býval dosti slabým žákem a tys mě přiučoval. Chtěl bych se ti něčím odměnit. Domnívám se, že i kněžství jest konec konců zaměstnání – nu, a zaměstnání lze přece změnit. Nabízím ti skvělé místo v naší bance. To přece není odpad o víry! Zůstaň si dále zbožným a věřícím člověkem, ale uvaž, že máš také právo jinde plněji a vhodněji uplatnit své nadání!“

Tato slova hučela P. Václavovi v hlavě jako vodopád. Lomoz vlaku, který kněze unášel zpátky k horám, zdál se mu ve srovnání s nimi jako šumot motýlích křídel. Ani doma nenabyl pokoje. V nitru Patera Václava bylo, jako kdyby se byla probudila dosud utajená síla, která jej hnala výš a výše:

„Pryč z tohoto zakletí! Pryč z této hrobky mých schopností! Musím vyniknout, musím ukázat, co dovedu, musím všechny dohonit, předstihnou je!“

Počáteční hrůza před zpronevěrou Kristovu kněžství začala pomalu mizet, jsouc umlčována stále rostoucí ctižádostí:

„Neváží si mě! Jsem tu beztak na ztracené vartě! Když o mě nestojí, odejdu! Honily se myšlenky ve farářově nitru a denně dozrávaly k činu.

Častěji nyní přinášíval poštovní posel dopisy z Prahy. Kolega – bankovní ředitel – radil, obstarával, vyřizoval, co bylo nutné. „Místo připraveno – prostě jen nastoupit.“ „Nikomu nic neoznamuj, seber se a přijeď! Nevěděli o tobě, ukaž, že nevíš teď zase ty o nich!“ končil poslední dopis.

Kněz byl již rozhodnut – odejde a tak prostě postaví své nadřízené úřady před hotovou věc. A s nikým se nerozloučí!

Lidé o ničem nevěděli. Říkali sice, že pan farář je teď takový divný, ale je asi unaven, vždyť ty cesty v horách do škol nejsou maličkostí!

„A vidíte, ani jednou v té největší siberii školu nevynechal!“ Obyčejně takto pochvalně končívaly hovory farníků.

V tom měli pravdu. Pater Václav měl rád děti a vždycky se těšíval na hodiny náboženství, kdy přímo srůstal s dětskou duší.

„Aspoň těm dětem dám S Bohem! Řeknu, že jedu někam daleko a že se nevrátím“, uvažoval kněz, když šel naposled do vzdálené přespolní školy.

A teď již stojí před dětmi. Najednou cítí, že dělá něco hrozného, něco bídáckého, něco zločinného. Ty děti k němu vzhlížejí tak důvěrně, a on je vlastně klame, říkají mu „Velebný pane“! a on jím vlastně už ani nechce být. Ale v zápětí na tuto jiskérku se valí celý vodopád pýchy a ctižádosti, který rázem dobývá nadvlády nad rozbouřeným nitrem:

„Tady jde o budoucnost!“ rozkřikuje se velitelsky zlo v nitru.

Ano, i duby mohou býti vyvráceny…

Pater Václav se snaží klidně vykládati dětem učebnou látku. V duchu se rozhoduje, že ani to „S Bohem“! dětem raději neřekne. Nač také? „Muž nesmí podléhat citům, když se to příčí jeho zájmům“! šeptá mu zlý v duši.

Ostatně, děti nejsou dnes ani moc hodné. Je mezi nimi neklid, jako když večerní vánek zvlní hladinu rybníka. Vycvičené oko kněze brzy postřehne, že všechno to rozhořčení třídy má své východisko i svůj cíl ve čtvrté lavici, kde seděla Jiřinka Pátková, ubohý, neduživý mrzáček, na jejich křivých nožičkách se klátilo zbědované tělíčko. Vychovatelský návyk Patera Václava zapomíná na okamžik na bouři ve svém nitru:

„Děvčata, co to tam máte?“ zpola přísně, zpola dobrácky zazní knězův hlas.“ Prosím… prosím, velebný pane, ona tadyhle Jiřinka má obrázek a tak je vzadu vaše jméno! Hlásí ochotně jedním dechem Maruška Nováková, šťastna, že se jejímu čipernému jazýčku podařilo hlásit novinu dříve, než se k tomu dostaly ostatní.

„Ukaž Jiřinko!“ zatřásl se knězi hlas. Vyhublá ručička podala knězi obrázek, zatím co chudokrevná tvářička ulekaně ještě více zbledla“

„Velebný pane, odpusťte mi to!“ šeptají její dětská ústa a prosí její velké pomněnkové oči. Ty Jiřinčiny oči byly úchvatně krásné, jako kdyby Pán Bůh jí chtěl v očích nahradit, co scházelo ostatnímu tělu. A byly čisté, jako dvě lesní studánky. Pater Václav je dobře znal, vždyť se uměly na něj tak vděčně zadívat, když malé trpitelce občas přinášel v kapse do školy nějakou dobrotu.

A nyní se dívají na kněze, který drží v rukou obrázek. Ano, poznává jej. Je to jeden z jeho primičních obrázků. Tehdy před patnácti lety při první mši svaté jej rozdával..

Krev se mu řítí do hlavy a v prsou bije srdce jako zvon! V jeho zrak se zabodávají slova, která si dal natisknout na obrázek jako primiční heslo: „Za tvým hlasem jsem šel, Pane, dej mi sílu duši mé“… Kriste Ježíši, je to pravda??!! Jde dosud za hlasem Božím??!!

Jiřinka pozoruje kněze. Ano, velebený pán se zlobí, on asi ví, co vyvedla. Musí ho odprosit, aby se na ni proto nehněval. Ať ji pokárá, ať ji před celou třídou potrestá, ale jen ať se nehněvá! A již se třepotá její ustrašený hlásek:

„Prosím vás, velebný pane, moc vás prosím, odpusťte mi to, že jsem vám váš obrázek vlastně vzala. Jsem zlodějka“- a zde již začínají se z blankytných očí kutálet perličky křišťálu – „Ano jsem zlodějka! Všechno vám povím, jen se na mě, prosím nezlobte! Asi před rokem, když jste šel z naší školy, modlil jste se po cestě z takové černé knížky se zlatým okrajem a barevnými stužkami. Šel jste pomalu a nevěděl jste, že jdu za vámi. Ostatní děti už byly dávno napřed, ale já nedovedu běhat jako ony. Najednou jsem viděla, že vám z knížky něco vypadlo. Byl to tento obrázek. Chtěla jsem na vás zavolat, ale najednou se ve mně ozvala myšlenka: nech si jej! Vím, že to byl hřích – ale, velebný pane, mě se ten obrázek Panny Marie tolik líbil. Tak jsem si jej nechala, ale umínila jsme si , že každý večer před obrázkem se budu za vás modlit. Teď už víte všechno! Jen se na mě nezlobte!

Celá třída s napětím čeká, jak to všechno dopadne. „A Jiřinko, modlíš se skutečně za mě každý den?“ Přerušuje ticho rozechvělým hlasem P. Václav, zatím co jeho ruka zvedá hlavu dítěte, aby viděl do zarosených hlubokých očí.

„Velebný pane, každý den se do té doby modlím za vás před obrázkem a říkám: „Matičko Boží, děkuji ti, žes nám dala hodného velebného pána. Dej, ať ho nikdy neztratíme:“ A když mě něco bolí, a chtělo by se plakat, že nemám zdravé údy jako jiné děti, vezmu si váš obrázek a šeptám:“ Milá Panno Maria, obětuji to za našeho velebného pána, aby jeho nohy mohly vždycky, v létě, v zimě k nám do školy chodit a jeho ruce, aby mohly za nás prosit o a obětovat mši sv.!“

A teď se stalo něco, co v dětských hlavičkách zůstalo navždy záhadným tajemství. Velebný pán najednou kleká před ukřižovaným Spasitelem, hlavu do dlaní skládá a z očí mu tekou bohaté slzy. Co se stal velebnému pánu? Táží se dětské překvapené oči, ale nikdo se neodváží ani hlasitěji vydechnouti.

V Jiřinčině duši přebývá úzkostí a zmatku, ublížila velebnému pánu a proto on nyní tolik pláče! Její tělíčko vstává a namáhavě se kolébá ke klečícímu knězi.

„Velebný pane, prosím vás pro všechno na světě, odpusťte mi to, nechtěla jsem vás zarmoutiti!“ šeptá dívka, přiklékajíc ke knězi před křížem našeho Pána.

Pater Václav povstává, uklidněnou a rozzářenou tvář obrací ke klečícímu mrzáčkovi – ale ne, není to mrzáček, není to ubohé dítě – v té chvíli se knězi zdá, že se třída proměnila v bílý oltář… a tady to, co se chvějivě choulí před ním, to je přece hostie, ano živá, bílá hostie, obětovaná za jeho kněžství a on, P. Václav, kněz Ježíše Krista, kněz na věky, on tu svou hostii musí zvednout – shýbá se k dítěti, křížek na čelo mu tiskne, do náručí beze neduživé tělíčko a nese zpět do lavice…

„Jiřinko, zaplať ti Pán Bůh“! děkují knězovy rty.

Pak obrací se Pater Václav k celé třídě, jež ani nedutá, nechápajíc, co se děje, a praví hlasem, jenž zní jako rozjásané velikonoční zvony:“ Děti vstaňte a zazpívejte mi: Bože, chválíme Tebe…!!“

Kněžství Patera Václava bylo zachráněno. Ještě tyž den letěl do Prahy telegram obsahující dvě slova: „Nepřijedu – zůstanu!“

A zůstal, zůstal jako dub, jenž předržev vichřici, hlouběji a pevněji zapouští své kořeny. Zůstal i tehdy, když mu bylo nabízeno lepší místo v bohatém kraji. Lidé si jej nemohli dosti vynachváliti. Říkali:“Náš zlatý pan farář“- a dalo se z toho vycítit, jak ho mají rádi. Také  nebylo daleko široko zbožnější a spořádanější osady než jeho.

Zůstal – ale nezůstala Jiřinka. Ta se brzy přestěhovala na hřbitov. Její slaboučké tělo podlehlo zákeřné nemoci.

Když zavírali víko její rakvičky, spočíval mezi zkříženými dlaněmi promoční obrázek…

A lidé nikdy nemohli přijít na to, proč jejich zlatý pan farář vždycky od hrobu své matky šel se pomodlit na malý růvek mrzáčka Jiřinky…

Jen bíle lilie, vydechující tajemnou vůni, šeptaly o skryté neznámé oběti, ze které ožilo kněžství.

Vydáno:8.2.2012 Zobrazeno:1721
Biblický citát na dnešní den
Duch pravdy vás uvede do celé pravdy. (Jan 16,13)
 
 

Nejnovější vydání Immaculaty

Immaculata

 

Časopis si můžete objednat:

  • Na adrese:
    Konvent minoritů v Brně
    Minoritská 1
    602 00 Brno

  • Na telefonním čísle:
    Mobil: 605 459 174 (Po-Pá 9:00 - 12:00)

    Tel: 542 215 600 (ústředna - budete přepojení)


  • Pomocí objednávkového formuláře


  • Číslo našeho účtu:
    7498984001/5500
    (Dary z ČR)

 

  • Dary ze Slovenska:
    č.ú.: 4060015034/3100
    IBAN:SK3131000000004060015034
    SWIFT: LUBASKBX
  • Dary ze zahraničí (kromě Slovenska):
    IBAN: CZ1555000000007498984001
    SWIFT: RZBCCZPP
 

Nakoukněte do archivu


 
 
Adresa redakce: Konvent minoritů v Brně, Minoritská 1, 602 00 Brno, e-mail: immaculata(zavináč)minorite.cz
Bankovní spojení: Commerzbank AG, č.ú. 50013424/6200