Rozhovor se svědkem smrti sv. Maxmiliána s několika novými detaily

Michał Micherdziński (1919–2006) byl jedním z posledních svědků proslulého nástupu v osvětimském koncentračním táboře, na němž se o. Maxmilián Kolbe rozhodl jít na smrt výměnou za svého spoluvězně. Tento rozhovor pořídil o. Witold Pobiedziński OFMConv dva roky před úmrtím svědka.


Pět let jste byl vězněn v koncentračním táboře Osvětim, kde jste se osobně setkal se sv. Maxmiliánem Maria Kolbem. Co pro vás a pro ostatní vězně znamenala přítomnost tohoto řeholníka mezi vámi?

Všichni vězni přivezeni do Osvětimi byli uvítáni stejně: „Nepřijeli jste do sanatoria, ale do německého koncentračního tábora. Odtud se dostanete leda tak komínem. Židi mají právo žít dva týdny, kněží měsíc, zbytek tři měsíce. Komu se to nelíbí, může se ihned vrhnout na dráty.“ To znamenalo, že může zvolit dobrovolně smrt, protože dráty obepínající tábor byly bez přestání pod vysokým napětím. Už jen tato samotná slova odnímala veškerou naději.

V Osvětimi se mi dostalo mimořádné milosti, neboť jsem s o. Maxmiliánem obýval jeden blok a stál jsem vedle něj při onom nástupu, kdy probíhala selekce na smrt. Byl jsem očitým svědkem jeho heroické oběti, která mi i dalším vězňům vrátila naději.

Můžete přiblížit okolnosti této události, která dodnes vzbuzuje tak velký a živý zájem a nutí lidi se ptát – proč to udělal, ve jménu jakých hodnot?

Před 63 lety – v úterý 29. července 1941 okolo 13. hodiny – se prakticky ihned po poledním nástupu rozezvučela táborová siréna, která měla přes 100 decibelů. V pracovních skupinách v té době plnili vězni v potu tváře své povinnosti. Sirény vyly na poplach, který znamenal, že v jedné z těchto pracovních skupin chybí vězeň. Esesáci okamžitě nařídili vězňům přerušit práci a začali je pohánět na apelplac, aby je spočítali. Pro nás, kteří jsme pracovali v nedaleké továrně na gumu, to znamenalo sedmikilometrový pochod do tábora. Pobízeli nás, ať si pospíšíme.

Při nástupu došlo ke strašnému zjištění – na našem bloku 14a jeden vězeň scházel. Když říkám „na našem“, myslím tím o. Maxmiliána, Franciszka Gajowniczka, mne a další. Bylo to strašné. Všichni ostatní vězni byli rozpuštěni, mohli se rozejít do svých baráků, nám však byl sdělen trest – budeme stát v pozoru bez čepic celý den a celou noc o hladu. Ta noc byla velmi chladná. Když se esesáci střídali na hlídkách, my jsme se k sobě tiskli metodou včelího roje – ti, co stáli vně houfu, zahřívali ty, co stáli uvnitř, abychom se vzápětí nato vyměnili. Mnozí starší vězni ubíjející celonoční stání v chladu nevydrželi. Toužebně jsme vyhlíželi slunce v naději, že nás aspoň trochu zahřeje. Zároveň jsme se však obávali toho nejhoršího. Ráno pak na nás německý důstojník začal řvát: „Protože z vašeho bloku vězeň utekl a protože jste tomu nezabránili, zemře deset z vás smrtí hladem, aby si tak ti ostatní zapamatovali, že nebude tolerován ani sebemenší pokus o útěk.“ Potom začal s výběrem.

Co se děje v člověku, když ví, že může jít o poslední okamžiky jeho života? Co prožívali vězňové, kteří mohli uslyšet ortel odsuzující je na smrt?

Raději bych na podrobnosti těch strašlivých okamžiků nevzpomínal. Povím vám jen, jak výběr probíhal. Celá skupina popošla k první řadě. Dva kroky před námi stál německý kapitán. Díval se nám do očí jak sup, prohlížel si každého a každou chvíli zvedl pravici a řekl: „Du!“ čili „Ty!“ Toto „Du!“ znamenalo, že právě ty zemřeš vyhladověním. A pokračoval dále. Esesáci vyvlekli toho ubožáka z řady, zapsali jeho číslo a postavili stranou, kde hlídali strážní. „Du!“ znělo jako úder kladivem do plechové skříně. Každý se bál, že v příští chvíli může kapitán ukázat na něj. Řada, kterou prošel, udělala pár kroků dopředu, takže mezi ní a řadou následující vznikl prostor, mezera široká asi 3–4 metry. Tou mezerou kráčeli esesáci a opět znělo „Du!“ „Du!“ „Du!“ Srdce nám tloukla jak zběsilá. V hlavě nám hučelo, krev pulsovala ve spáncích, zdálo se nám, že nám vystříkne nosem, ušima i očima. Bylo to něco strašného.

Jak se během tohoto výběru choval sv. Maxmilián?

Stáli jsme oba v sedmé řadě. On stál nalevo ode mne, mezi námi byli dva tři kolegové. Když řad před námi ubývalo, polívalo nás čím dál tím větší horko. Musím tady říct, že ať už by člověk byl nebojácný, anebo naopak bojácný, je mu v tom momentě každá filozofie k ničemu. Šťastný je ten, kdo má víru, kdo má možnost se k Někomu utéct, Někoho prosit o milost. Modlil jsem se k Matce Boží. Nikdy předtím – a musím se přiznat, že už ani nikdy potom – jsem se tak vroucně nemodlil. A přestože bylo každou chvíli slyšet „Du!“, změnila mě tato modlitba uvnitř tak, že jsem byl jaksi klidnější. Lidé, kteří měli víru, nebyli už tak vyděšení. Byli hotovi přijmout ten osud klidně, jako hrdinové. Je to velká věc.

Esesáci prošli kolem mne takřka bez povšimnutí a prošli i kolem o. Maxmiliána. „Zalíbil“ se jim na konci řady stojící Franciszek Gajowniczek, 41letý četař polské armády. Když Němec vyslovil „Du!“ a ukázal na něj, vyhrkl ubožák „Ježíši Maria! Moje žena, moje děti!“ Esesáci si pochopitelně nářků vězňů vůbec nevšímali a zapsali si jeho číslo. Gajowniczek nám později přísahal, že kdyby skončil v bunkru hladu, nevěděl by, že tuto naléhavou prosbu vůbec vypustil z úst.

Bezpochyby pak vězňové po ukončení výběru pocítili úlevu a veškeré napětí z nich spadlo, že?

Výběr skončil – deset vězňů už bylo vybráno. Pro ně to byl poslední nástup v jejich životě. Měli jsme za to, že ta hrůza stání je u konce: hlava nás bolela, měli jsme hlad, nohy jsme měli opuchlé. Když tu najednou jsem si všiml nějakého pohybu v mé řadě. Stáli jsme od sebe na délku dřeváku, když se náhle začal někdo prodírat řadami vězňů. Byl to o. Maxmilián. Šel krátkými kroky, protože v dřevákách nešlo udělat dlouhý krok, museli jste je prsty u nohou hlídat, aby vám nespadly. Mířil přímo ke skupině esesáků stojící před první řadou vězňů. Všichni jsme se třásli hrůzou, bylo to porušení jednoho z nejpřísněji a nejbrutálněji hlídaných zákazů.

Vyjití z řady znamenalo smrt. Noví vězňové, kteří o tomto zákazu nevěděli, byli za tento přestupek biti tak, až pak byli neschopni práce. V důsledku toho pak končili v plynové komoře. Byli jsme si jisti, že o. Maxmiliána zabijí ještě dříve, než se mu k nim podaří prodrat. Ale stalo se něco neskutečného, něco, co se nestalo v historii žádného ze 700 koncentračních táborů zřizovaných Třetí říší. Nikdy se nestalo, že by vězeň mohl beztrestně vyjít z řady. I pro Němce to bylo něco tak neuvěřitelného, že stáli jak přikovaní. Dívali se po sobě a nevěděli, co se děje.

Co bylo dál?

O. Maxmilián kráčel ve svém vězeňském úboru, s miskou u boku a v dřevácích. Nekráčel jak žebrák, ale ani jako hrdina. Kráčel jak člověk, jenž si je vědom velkého poslání. Postavil se klidně před důstojníky. Vtom se konečně vzpamatoval táborový velitel. Vzteky bez sebe se zeptal svého zástupce: „Was will dieses polnische Schwein? – „Co chce ta polská svině?“ Začali se shánět po tlumočníkovi, ale ukázalo se, že ho nebude zapotřebí. O. Maxmilián odpověděl klidně: „Ich will sterben für ihn“ – „Chci zemřít za něho“ a ukázal na Gajowniczka.

Jestliže před chvílí ztratili Němci ohromením řeč, tak teď úžasem doslova otevřeli ústa. Pro ně, kteří reprezentovali laické bezbožectví, bylo něco nepochopitelného, že někdo může chtít zemřít za jiného člověka. Zírali na o. Maxmiliána a hlavou jim běžely otázky: zešílel, nebo jsme špatně rozuměli? Potom padla druhá otázka: „Wer bist du?“ – „Kdo jsi?“ O. Maxmilián odpověděl: „Ich bin ein polnischer katolischer Priester“ – „Jsem polský katolický kněz.“ Vězeň vyznal, že je Polák, že pochází z Němci nenáviděného národa, navíc přiznal, že je kněz. Pro esesáky byl kněz chodící výčitkou svědomí.

Bylo zajímavé, že v tomto dialogu o. Maxmilián nepoužil slovo „prosím“. Němce přesvědčil jen onou žádostí. Přesvědčil soudce, který si usurpoval právo rozhodovat o životě a smrti, přinutil jej ke změně rozsudku. Chová se jako zkušený diplomat, jen místo fraku, ozdobné stuhy a vyznamenání má vězeňský úbor, misku a dřeváky. Rozhostilo se ticho jak na hřbitově, každá vteřina trvala věčnost. A pak se stalo něco, co dodnes nedokážou pochopit Němci, ani vězňové. Kapitán SS začal o. Maxmiliánovi vykat: „Warum wollen Sie für ihn sterben?“ – „Proč za něho chcete zemřít?“

Všechny standardy jednání, které esesák praktikoval dříve, byly tytam. Ještě před chvílí mu nadával do „polských sviní“ a teď mu najednou vykal! Vedle stojící esesáci a poddůstojníci se v první chvíli domnívali, že se přeslechli. Jen jedenkrát se v dějinách koncentračních táborů stalo, aby nějaký vysoký důstojník, který zavraždil tisíce nevinných, takto oslovil vězně.

O. Maxmilián odpověděl: „Er hat eine Frau und Kinder“ – „On má ženu a děti.“ To byl celý katechismus v kostce. On nás tady učil všechny, co to znamená otcovství a rodina. On, člověk se dvěma doktoráty obhájenými v Římě, navíc absolvovanými s nejvyšším možným oceněním summa cum laude, redaktor, misionář, přednášející na dvou univerzitách v Krakově a Nagasaki. Měl za to, že jeho život je méně důležitý než život otce rodiny! Jak úžasný výklad katechismu to byl!

Jak zareagoval německý důstojník na slova o. Maxmiliána?

Všichni čekali, co se bude dál dít. Esesák byl přesvědčen, že to on je pánem nad životem a smrtí. Mohl ho nařídit zmlátit do bezvědomí za porušení jednoho z nejdůsledněji zachovávaných zákazů – vystupování z řady. A co teprve když začal vězeň poučovat?! Mohl oba dva nechat zemřít hladem. Uběhlo několik vteřin. Poté esesák řekl: „Gut!“ – „Dobře!“ Souhlasil s o. Maxmiliánem, uznal, že má pravdu.

Znamenalo to, že dobro zvítězilo nad zlem, nad největším zlem. Není totiž větší zlo než odsoudit z nenávisti druhého člověka k smrti hladem. A není většího dobra než obětovat svůj život, aby druhý člověk mohl žít. Největší dobro zvítězilo.

Chtěl bych upozornit na odpovědi o. Maxmiliána – třikrát je tázán a třikrát odpovídá stručně a jasně, používá přitom čtyř slov. Číslo čtyři označuje v Bibli symbolicky celého člověka.

Jaký význam mělo pro vás, ostatní vězně, to, čeho jste byli svědky?

Němci dovolili Gajowniczkovi, aby se vrátil do řady, a o. Maxmilián si stoupl místo něj. Odsouzenci museli zout dřeváky – už je nepotřebovali. Dveře bunkru hladu se otvíraly jen proto, aby se vynesly mrtvoly. O. Maxmilián šel v poslední dvojici, přičemž podpíral v chůzi svého vedle jdoucího spoluvězně. Byl to vlastně jejich vlastní pohřeb, pohřeb konaný ještě před smrtí. Před blokem museli svléct své vězeňské úbory a pak byli vehnáni do cely velké 8 m². Zima, drsná a mokrá podlaha, černé zdi, paprsky slunce se sem prodíraly až po trojím zalomení. Udál se tam ale další zázrak. O. Maxmilián, ač žil od svých 20 let s jednou plící, všechny ostatní přežil. V cele smrti žil 386 hodin. Každý lékař by řekl, že je to nemožné.

Po tomto dlouhém období umírání vstříkl německý kat v bílém plášti o. Maxmiliánovi smrtelnou injekci. On pak přesto nadále žil… Museli ho dorazit další injekcí. Zemřel na vigilii Nanebevzetí Panny Marie, jeho Paní. Celý svůj život toužil pracovat a umřít pro Neposkvrněnou. To bylo jeho největší štěstí.

O účincích, jaké měla oběť otce Maxmiliána, bychom mohli hovořit hodně dlouho. Byla citelnou vzpruho pro táborové hnutí odporu – tajnou organizaci vězňů, která svou existenci začala dělit na období „před“ a „po“ Maxmiliánově oběti. Hodně vězňů přežilo jen díky existenci a působení této organizace. Nás se zachránil nepatrný zlomek – dva ze sta. Mně se dostalo té milosti být jedním z těch dvou. Druhým byl Franciszek Gajowniczek – nejenže přežil, ale žil ještě 54 let.

Náš svatý spoluvězeň především zachránil naše lidství v nás. Byl duchovním pastýřem i v bunkru hladu, posiloval, vedl modlitby, rozhřešoval a vyprovázel umírající znamením kříže na onen svět. Uprostřed toho zatracení, teroru a zla nán vrátil naději.

 

Zdroj: http://www.franciszkanie.pl/

Překlad: L. Rösner

Vydáno:14.8.2015 Zobrazeno:2463
Biblický citát na dnešní den
Nezatvrzujte svá srdce. (Žl 95,8)
 
 

Nejnovější vydání Immaculaty

Immaculata

 

Časopis si můžete objednat:

  • Na adrese:
    Konvent minoritů v Brně
    Minoritská 1
    602 00 Brno

  • Na telefonním čísle:
    Mobil: 605 459 174 (Po-Pá 9:00 - 12:00)

    Tel: 542 215 600 (ústředna - budete přepojení)


  • Pomocí objednávkového formuláře


  • Číslo našeho účtu:
    7498984001/5500
    (Dary z ČR)

 

  • Dary ze Slovenska:
    č.ú.: 4060015034/3100
    IBAN:SK3131000000004060015034
    SWIFT: LUBASKBX
  • Dary ze zahraničí (kromě Slovenska):
    IBAN: CZ1555000000007498984001
    SWIFT: RZBCCZPP
 

Nakoukněte do archivu


 
 
Adresa redakce: Konvent minoritů v Brně, Minoritská 1, 602 00 Brno, e-mail: immaculata(zavináč)minorite.cz
Bankovní spojení: Commerzbank AG, č.ú. 50013424/6200