Sv. Maxmilián Maria Kolbe a ekumenismus

Sv. Maxmilián Maria Kolbe a ekumenismus

Claude R. Foster, emeritní profesor University Pensylvanie (USA), baptista

 

 

Láska a pravda

Polemika mezi judaismem a křesťanstvím nebo mezi katolicismem a protestantismem, která se táhne již mnoho staletí, dala vzniknout vzájemné nevraživosti. To přetrvávalo do 20. století a i dnes, přes mnohé výzvy náboženských vůdců k toleranci, můžeme stále pozorovat jisté stopy antipatie.  Tuto starou polemiku, která se bohužel projevovala i vzájemným pronásledováním, je třeba připsat neznalosti evangelia. Protože jak by jinak někdo, kdo zná Kristovo evangelium a řídí se jím, mohl nenávidět své bližní?

 

Sv. Maxmilián svou kněžskou službu konal v době, kdy se ještě nemluvilo o ekumenismu. Světec svému hnutí, které založil – Rytířstvu Neposkvrněné, zanechal pokyn, aby milovali všechny, dokonce i nepřátele, odpůrce a vyznavače jiných náboženství. Tento jeho pokyn velmi dobře odpovídá současnému ekumenickému postoji.

V prvním čísle „Rytíře Neposkvrněné“ (leden 1922) nastiňuje cíl nového časopisu. Tohoto textu, jenž vzniknul v předekumenické době, je dobré si povšimnout: „Tón časopisu bude vždy přátelský pro všechny, bez ohledu ne rozdílnosti víry a národnosti. Láska, které učil Kristus, bude jeho charakterem. A právě díky této lásce k zbloudilým, přece však štěstí hledajícím duším, se bude snažit pranýřovat lež, vysvětlovat pravdu a ukazovat pravou cestu ke štěstí.“

Oproti komunistické totalitě a nacistické brutalitě, které své stoupence učili nenávidět a v jejichž stínu o. Kolbe prožil 24 let svého života, bude napomínat rytíře Neposkvrněné: „Nenávist není tvůrčí silou, pouze láska je tvůrčí.“

Jako kněz řádu sv. Františka z Assisi se cítil povolán k obhajování církve. Jako syn svého národa cítil vlasteneckou povinnost chránit svou vlast. Když viděl, že jeho církev je brutálně napadána, chtěl jí bránit. Když např. 17. února 1917 viděl, jak na náměstí sv. Petra zednářské demonstrace urážely církev a papeže Benedikta XV., požádal ještě jako klerik, aby mohl jít navštívit velmistra zednářské lóže, aby jej varoval před Božím hněvem a pokusil se ho obrátit. Od svých představených však dovolení nedostal, proto se rozhodl za onoho velmistra modlit se.

 

Přestože sv. Maxmilián věřil ve sjednocení křesťanů, přece v situacích, kdy byl polský národ ohrožen náboženskou anarchií, varoval před těmi náboženstvími, které považoval za falešné. Přestože byl nakloněn dialogu, a dokonce jej vyhledával, nikdy by v jeho jménu neobětoval vlastní přesvědčení.

Maxmiliánovy názory na jisté společenské a politické jevy mohou být zpochybňovány některými dnešními čtenáři, kteří jej nechápou a myslí si, že se v lecčems mýlil. Takoví kritici však nevědí, že neomylnost a vševědoucnost nepatří k vlastnostem potřebným ke kanonizaci. V podstatě, jak psal sám sv. Maxmilián, světci nejsou supermani, ale hříšníci, kteří však nepolevují ve snaze hledat a plnit Boží vůli. Byl dítětem své doby a hodnotil události v kontextu svých časů. V lednovém čísle „Rytíře Neposkvrněné“ z r. 1923 označil socialismus, bolševismus a theosofií za smrtelného nepřítele křesťanské víry. Projevil své obavy vůči světskému, materialistickému, židovskému vedení v těchto hnutích. V kontextu s bolševickou revolucí mnoho politických vůdců, v tom nejznámější Winston Churchil, bylo znepokojených tím, co považovali za mezinárodní bolševicko-židovské spiknutí. Článek Podvedeni, který byl otištěn v zářijovém čísle „Rytíře Neposkvrněné“ z roku 1926, odráží některé z těchto obav.

Přes místy ostrá slova namířena těm, které považoval za nepřátele katolické církve a Polska, o. Kolbe vždy ponechával otevřené dveře dialogu a zdůrazňoval, že jedinou zbraní v boji proti nepřátelům, kterou rytíři Neposkvrněné mohou použít, je modlitba a láska. Psal: „Jak máme my, především členové Rytířstva Neposkvrněné, bojovat? Snad ve stylu „oko za oko“ jít kupředu sílou pěstí? Ne! To není náš úkol. Cíl vetkaný do Rytířstva Neposkvrněné je uchvacovat pro ni srdce, ona se postará o zbytek. Pro Boha, jen pro Boha skrze Neposkvrněnou a jako nástroj v jejich rukou trpět, pracovat a umírat – toto je ideál hodný rytíře Neposkvrněné.“

Jeho život se vyznačoval udivující horlivostí. V době rekonvalescence v Zakopanem, kde pobýval roku 1920 kvůli tuberkulóze, sv. Maxmilián posluhoval pacientům v sanatoriu „Bratnia Pomoc“. Ochotně přijal výzvu, aby vstoupil do „jámy lvové“ a vedl dialog s ateisty, agnostiky a těmi, kteří byli vůči křesťanství nepřátelští. 8. prosince 1920 psal svému bratru Alfonsu ohledně své činnosti: „Neposkvrněná mi dovolila přiblížit se k vysokoškolákům, kteří přebývají ve zdejším sanatoriu „Bratnia Pomoc“. Slují jako neznabozi, a to ne bezdůvodně. Jejich socialistická správa (tak tomu říkají) je složena z kdovíjakých hlav. Nyní mě zvou oni (tj. skupina vybraných pacientů, vysokoškoláci), a to velmi úsilně, abych jim vysvětloval náboženské věci. Proto jsem tam uspořádal řadu apologetických besed, při nichž mohl každý libovolně říci svůj názor. Přešli jsme od Boží existence až k božství Krista Pána. Dokonce si nakoupili Nový Zákon v překladu Ščepaňskeho, Večery nad Lemanem a Apolegetiku od Bartynowskeho. Ale toto také omezuji, abych zdraví neškodil. Krásné to byly nejednou scény během těchto disputací, ale nemám čas je popisovat.“

Při jiné příležitostí sv. Maxmilián připomenul rozhovor s židovským podnikatelem během cesty vlakem. Zjistil, že byl sečtělý, znal také evangelium, a dokonce šířil protestantskou „Armádu spásy“ v Lotyšsku. „Řekl jsem mu něco málo,“ píše o. Kolbe, „o Kristově náboženství, protestantství, dal jsem mu ´Rytíře´, a pobídl jsem ho k modlitbě.“

Jeho energická činnost vedla k nespočtu diskusí s reprezentanty různých náboženství. Přes své pevné přesvědčení o pravosti katolické víry sv. Maxmilián přiznával, že člověk upřímně hledající Boha, i když není členem katolické církve, také má v jisté míře duchovní pohled a poznání Boha. V tomto postoji můžeme najít semínko dnešního ekumenického hnutí.

4. října 1930 navštívil Tenko Nashida – vedoucího buddhistické sekty v Japonsku. Po rozhovoru členové této společnosti vyjádřili přesvědčení, že všechna náboženství musí být respektována a že každý člověk může kráčet duchovní cestou vlastní jen jemu. Diskuse byla srdečná a ekumenická. Buddhisté ochotně přijali z rukou o. Maxmiliána Zázračnou medailku.

Od 7. listopadu do 8. prosince 1939 byla skupina minoritů z Niepokalanova internována v táboře Schildberg (Ostrzeszow). Velitelem tábora byl Hans Muzler, protestantský duchovní. Br. Hieroným, který překládal mnoho rozhovorů mezi velitelem a o. Maxmiliánem, připomenul slova německého důstojníka adresované o. Kolbemu: „Otče, podle vytvořené propagandy byste nás měli nenávidět a my bychom měli nenávidět vás. Ale, otče, my oba přece dobře víme, že především patříme k nadpřirozenému království.“

Dlouho před vznikem ekumenického hnutí sv. Maxmilián žil tímto: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

Láska a pravda, to jsou motivy, které vedly sv. Maxmiliána k přijetí mučednictví. Pouze na základě lásky a pravdy může být budováno ekumenické společenství. Mučedníci jsou průvodci k jednotě křesťanů. Jejich prolitá krev a oběť je semenem jednoty.

 

z Rycerza Niepokalanej (1/2012) přeložil bB

Vydáno:18.1.2012 Zobrazeno:1290
Biblický citát na dnešní den
Otče, přišla ta hodina. (Jan 17,1)
 
 

Nejnovější vydání Immaculaty

Immaculata

 

Časopis si můžete objednat:

  • Na adrese:
    Konvent minoritů v Brně
    Minoritská 1
    602 00 Brno

  • Na telefonním čísle:
    Mobil: 605 459 174 (Po-Pá 9:00 - 12:00)

    Tel: 542 215 600 (ústředna - budete přepojení)


  • Pomocí objednávkového formuláře


  • Číslo našeho účtu:
    7498984001/5500
    (Dary z ČR)

 

  • Dary ze Slovenska:
    č.ú.: 4060015034/3100
    IBAN:SK3131000000004060015034
    SWIFT: LUBASKBX
  • Dary ze zahraničí (kromě Slovenska):
    IBAN: CZ1555000000007498984001
    SWIFT: RZBCCZPP
 

Nakoukněte do archivu


 
 
Adresa redakce: Konvent minoritů v Brně, Minoritská 1, 602 00 Brno, e-mail: immaculata(zavináč)minorite.cz
Bankovní spojení: Commerzbank AG, č.ú. 50013424/6200