Za komunistické éry jsme mnohokrát četli v učebnicích dějepisu i v médiích, že prý „Církev podporovala každý vykořisťovatelský řád, v nejnovější době potom kapitalismus proti socialismu“. Naopak, Církev socialismus tvrdě odsuzovala ve všech dokumentech, věnovaných sociální otázce. Stačí jen nahlédnout do encyklik „Rerum novarum“ Lva XIII., „Quadragesimo anno“ a „Divini Redemptoris“ Pia XI., ale také do „Mater et magistra“ bl. Jana XXIII. a „Centesimus annus“ Jana Pavla II. Katolické nauce vždycky odporovalo a odporuje jakékoliv „zestátňování“, čili socializace výrobních prostředků. Církev přitom vycházela ze dvou principů: 1) Bůh sám chrání soukromý majetek 7. a 10. přikázáním; 2) společný (státní) majetek vždycky vedl a vede k lenosti a nezájmu o něj, neboť chybí motivace starat se o něco, co není „moje“ a na čem nejsem bytostně zainteresován. Naše čtyřicetiletá zkušenost s tzv. „reálným socialismem“ ukázala, jak hlubokou pravdu Církev v tomto ohledu měla. Byl zázrak, když něco fungovalo, pracovní morálka byla nízká, ve „státních“ podnicích – jak pravil jeden vtip – „nekradly pouze ručičky od hodinek“. Důsledky těchto zlořádů zakoušíme dodnes – čeští občané (též politikové a velcí podnikatelé) je nadále praktikují, neboť si na ně zvykli.

Levicové protikatolicky orientované kruhy v naší zemi neustále napadají Církev za to, že prý komunismus jen odsuzovala a ani slovíčkem pozitivně neocenila sociální opatření komunistů ve prospěch nejchudších lidí. Díky Bohu, že toto Církev neudělala. Ano, nelze upřít, že tzv. reálný socialismus mnoha chudým pomohl, jenže na druhé straně uvrhl do kruté bídy jiné: rodiny politických vězňů, „znárodněné“ živnostníky a řemeslníky, především ale tzv. „kulaky“, čili údajné „vesnické boháče“ (ve skutečnosti rolníky, kteří odmítali vstoupit do družstev), jimž vzal úplně všechno, vysídlil je na opačný konec republiky a přinutil konat ty nejhorší práce za mzdu, která k obživě vůbec nestačila. Pomoci z bídy jedněm a uvrhnout do ní druhé – to nikdy nebylo a není křesťanské řešení. S tím Církev absolutně nemůže souhlasit, proto se též od ní sociální opatření komunistů nikdy nedočkala chvály. Kam socialismus a komunismus v praxi vedou, dokazuje nejnověji příklad Severní Koreje a Kuby. Zatímco Jižní Korea je hospodářsky kvetoucí zemí, v Asii nejvyspělejší po Japonsku, její severní soused, dosud stále ovládaný komunisty, se potýká s hladomorem, jemuž – jak oznamují světové agentury – padlo už za oběť kolem milionu lidí, především dětí. Veliká bída Kubánců a stále se zhoršující ekonomická situace přinutila komunistického diktátora Castra obnovit alespoň částečně systém soukromého vlastnictví. Zrůdnost komunismu nespočívá tedy pouze v politické diktatuře, založené na brutálním teroru a třídní nenávisti, nýbrž i v jeho ekonomické struktuře.

Znamená to však, že Církev nekriticky akceptuje jiné společenské systémy, konkrétně protipól socialismu – kapitalismus, jenž má ve své minulosti na svědomí mnoho bohatství na straně podnikatelů a bídy na straně dělníků? Nikoliv. Stačí jen nahlédnout do sociálních encyklik papežů. Lev XIII. v „Rerum novarum“ (čl. 33) z r. 1891 píše doslova: „…je především třeba vytrhnout ubohé dělníky z moci bezohledných vyděračů, kteří nezřízeně zneužívají lidi pro zisk, jako by to bylo zboží…“ Pius XI. v encyklice „Quadragesimo anno“ (čl. 57) z r. 1931 říká: „…je třeba bohatství rozdělit tak, aby bylo dobře postaráno o obecné blaho celé společnosti. Tento zákon sociální spravedlnosti zakazuje, aby některá třída vylučovala z podílu na statcích jinou třídu. Proviňuje se tedy proti zákonu spravedlnosti třída bohatých, která – jako by se při svém bohatství oddávala bezstarostnosti – považuje za spravedlivý řád ten, v němž jí připadá všechno a proletářům nic…“ A Jan Pavel II. v encyklice „Centesimus annus“ (čl. 42) z r. 1991 varuje před nekritickou euforií z restaurace tvrdého a nespoutaného kapitalismu po r. 1989 těmito slovy: „Marxistické řešení ztroskotalo, ve světě však nadále existuje vyčleňování ze společnosti a vykořisťování, zvláště v rozvojových zemích, jakož i lidské odcizení…. Proti těmto jevům Církev důrazně pozvedá svůj hlas. Masy lidí stále ještě žijí ve velké materiální a morální bídě… Hrozí nebezpečí, že se rozšíří radikální kapitalistická ideologie, která se odmítá o těchto problémech byť i jen zmiňovat… a ve slepé víře přenechává jejich řešení volnému rozvoji tržních sil.“ Dala by se citovat z těchto i jiných dokumentů řada dalších podobných výroků, nicméně tyto tři stačí jako jasný důkaz, že Církev k vykořisťování proletariátu rozhodně nemlčela. Neobstojí ani jiná, často vznášená námitka, že prý Církev vystoupila se svojí kritikou kapitalistického vykořisťování pozdě, neboť Marxův Komunistický manifest vyšel už r. 1848, zatímco encyklika „Rerum novarum“ Lva XIII. až r. 1891. Už bl. Pius IX. r. 1847 v encyklice „Qui pluribus“ poukazoval na to, že příčinou přitažlivosti myšlenek marxistického socialismu je špatné nakládání kapitalistů s dělníky a žádal nápravu. Dbal na sociální spravedlnost v Církevním státě a podporoval propagátory katolické sociální nauky, osobní přátelství jej pojilo s francouzským zastáncem dělnických práv bl. Fréderikem de Ozanamem a s německým biskupem Wilhelmem von Kettelerem, jenž býval zván jako řečník na dělnická shromáždění a vyzýval k zakládání odborů. Hluboké duchovní pouto svazovalo bl. Pia IX. také s anglickým kardinálem Edwardem Manningem, neúnavným obráncem anglického a irského proletariátu.

Katolická církev nikdy nepodporovala kapitalismus ani jako ideologii, ani jako ekonomický systém. Svědčí o tom řada papežských dokumentů už od pontifikátu Pia VI. (1775-99) až po Jana Pavla II., v nichž na něj pohlížela jako na produkt protikřesťanského osvícenství, Velké francouzské revoluce a nábožensky lhostejného liberalismu. Pius VI. odsoudil mj. i Chapelierův zákon, vyhlášený revolučním Národním shromážděním ve Francii r. 1791, jenž rušil řemeslnické cechy, které chránily námezdně pracující řemeslníky před nelidskými pracovními podmínkami a legalizoval neomezenou zvůli zaměstnavatelů jak ve mzdových, tak i v pracovních záležitostech. Kapitalismus samozřejmě prošel během 200 let vývojem, kdy si dělnictvo vybojovalo v Západní Evropě a v Severní Americe svá práva hlavně v oblasti mzdové a sociální a dosáhlo vysoké životní úrovně. Svou roli přitom sehrála mj. i katolická sociální nauka, vyjádřená zejména encyklikou „Rerum novarum“ Lva XIII.. V Německu, Rakousku, Belgii aj. to byly právě křesťanské strany, které v duchu tohoto dokumentu nakonec prosadily patřičné sociální zákonodárství. Dnešní relativní sociální spravedlnost ve vyspělých státech však ostře kontrastuje s křiklavým sociálním bezprávím v rozvojových zemích, jak na to poukazují dokumenty zejména koncilových papežů bl. Jana XXIII. a Pavla VI. .

Církev vždy trvala a trvá na nedotknutelnosti soukromého majetku, nevyslovuje se však k té či oné formě ekonomického uspořádání společnosti, neboť toto jí nepřísluší. Je povolána pouze k tomu, aby pozvedla svůj hlas proti hříchu sociální nespravedlnosti v jakékoliv podobě, ať už šlo o otrokářský systém, feudální monarchii nebo kapitalismus, nemluvě samozřejmě o socialismu a komunismu. Církevní nauka vždycky odmítala násilnou revoluci jako adekvátní řešení (s výjimkou krajně nouzových případů), neboť dějiny dokazují, že touto cestou se vytoužené spravedlnosti nikdy nedosáhlo, nanejvýš byla jedna křivda nahrazena druhou. Z toho důvodu v nejnovější době odmítla církevní autorita tzv. teologii osvobození v Latinské Americe, jež prezentovala Ježíše Krista v marxistickém duchu jako revolucionáře se zbraní v ruce. Proto se ani otrocká povstání ve starověku nesetkala se souhlasem prvotních křesťanů, neboť jejich důsledkem v případě úspěchu vždycky bylo jen to, že bývalí otroci se stali otrokáři a bývalí otrokáři otroky. Opravdovou změnu způsobilo až učení sv. Pavla, jenž píše list otrokáři Filemonovi, aby uprchlého otroka Onesima s láskou přijal. Jde o první manifest za zrušení otroctví nikoli revolucí, nýbrž láskou, jak je to sv. Pavlem vyjádřeno i v Gal 3,28: „Zde už není Žid nebo Řek, otrok nebo člověk svobodný, muž nebo žena, ale všichni jsou jedno v Kristu Ježíši.“ Zákonodárství křesťanského Římského císařství ve 4. stol. neruší otroctví, ale zakazuje pod trestem otroky zabíjet a týrat, krom toho propuštění otroka na svobodu je pokládáno za záslužný skutek křesťanského milosrdenství. Otrok již není považován za pouhou věc, jíž se lze zabitím nebo vyhozením na smetiště v případě stáří a nemoci zbavit, nýbrž za lidskou bytost, s níž nelze nakládat bezohledně a bezcitně. Bezprávný otrokářský systém byl tak zlikvidován uzákoněním křesťanské nauky o člověku a jeho důstojnosti.

Poněvadž žádný ekonomický systém v důsledku lidské hříšnosti není úplně spravedlivý, nebyl jím ani feudalismus v éře křesťanského středověku, s nímž bývá často Církev spojována. Poddanská závislost na feudální vrchnosti nesla s sebou také mnohé projevy zvůle. Šlechtici nutili selské nevolníky pracovat i v neděli a zasvěcené svátky. Církev svým blahodárným lpěním na svěcení neděle tak realizovala další záslužné sociální opatření – právo pracujících na zasloužený odpočinek. Jinak by z nich páni sedřeli kůži. Je smutnou pravdou, že někteří církevní hodnostáři jako feudální velmožové dokázali být také vůči poddaným bezohlední, nicméně tyto případy asi nebyly typické, jinak by se těžko ujalo úsloví „pod berlou se dobře žije“, jak je v pramenech dochováno. Především mnichové v klášterech bývali opravdovými otci svým poddaným, benediktinský klášter ve francouzském Cluny např. poskytoval denně obědy až 18 chudým, papežové sv. Pius V. a Klement VIII. v 16. století jich zvali každý den k obědu desítky, u nás v baroku osecký klášter hostil na Zelený čtvrtek každoročně 2500 chudých (Medek V.: Cesta české a moravské církve…, str. 246). Takových případů existují v éře feudalismu tisíce, nehledě k bohatě rozvětvené činnosti charitativních řádů a kongregací, u nichž pomoc lidem na okraji společnosti hrála rozhodující a zásadní roli. Sv. Tomáš Akvinský učil, že soukromý majetek nikdy není absolutní, neboť je svázán s povinností vlastníka užívat zisk z něho plynoucí ne ke svému osobnímu prospěchu, nýbrž k dobru společnosti. Na tomto principu katolická sociální nauka 19. století hovoří o tzv. „sociální hypotéce“, jež visí nad soukromým vlastnictvím výrobních prostředků.

Církev jako instituce nebyla nikdy v dějinách lhostejná ke křivdám, páchaným na chudých. Její mnozí reprezentanti ano, byli to lidé jako všichni jiní – dobří i zlí, avšak nauka zůstala vždycky jasná a jednoznačná. Není náhodou, že mezi čtyřmi tzv. do nebe volajícími hříchy jsou dva, čili polovina, sociálního charakteru: zadržení dělníkovy mzdy a útisk chudého. Všude tam, kde Církev prosazovala svoji sociální nauku, došlo vždy ke zlepšení postavení těch nejchudších. Ve starověku Církev chránila otroka proti otrokáři, za feudalismu chatrč proti paláci, v novověku potom dělníka proti fabrikantovi a za socialismu občana proti nové stranické a státní buržoazii. Výše uvedené skutečnosti to dokumentují a ukazují opět s plnou jasností, co dokáže Kristova nauka, když je prosazována a realizována ve vší plnosti a kráse.