Církev odmítala v 19. stol. lidská práva a svobodu. To je možno se dočíst v řadě publikací. „Důkazem“ je encyklika papeže Řehoře XVI. „Mirari vos“ z r. 1832, kde stojí slova, z nichž leckterému demokratovi naskakuje husí kůže: „Je nemyslitelné, že by bylo možné přijmout perverzní zásadu, jako by každému náleželo udělit svobodu svědomí.“

Jenže vášniví kritikové zmíněné encykliky zapomínají na jedno slovíčko: „každému…“ Z logiky věci vyplývá, že Řehoř XVI. neodmítá svobodu svědomí v principu, zvláště pak pro náboženské menšiny v katolických zemích. Kdyby tomu tak bylo, tak by se v Církevním státě té doby netěšili náboženské svobodě židé a valdenští a papež by také nezůstal lhostejný k faktu, že v katolických monarchiích Rakouska, Bavorska, Belgie aj. měli protestanté náboženskou volnost garantovanou zákonem. Řehoř XVI. nikterak nezpochybňoval, že protestanté nebo židé mají mít v katolických zemích legalizovanou svobodu svědomí, jemu šlo pouze o to, že ji nelze udělit bez výjimky komukoliv, jak hlásal tehdejší liberalismus. Takový názor vycházel z osvícenského subjektivistického stanoviska, že neexistuje objektivní pravda, a proto prý je nutno tolerovat absolutně všechny ideje na stejné úrovni. Svoboda svědomí v pojetí liberálů tak stavěla katolickou víru do téže roviny s jinými vyznáními a filozofickými směry, které jí kategoricky odporovaly, a to Řehoř XVI. nemohl  připustit. Podle katolické nauky je pravda pouze jedna, ta zjevená, Kristova. Co jí odporuje, je objektivně blud, což ale neznamená, že jeho vyznavači by měli být k pravdě přinuceni násilím. Je třeba přiznat, že v tomto katolíci v minulosti často chybovali.

Toto však nebyl případ Řehoře XVI. nebo jeho nástupce bl. Pia IX. Když vznikla r. 1830 samostatná Belgie a její ústava garantovala všechny nám dnes známé demokratické svobody včetně volnosti vyznání, nenamítal Řehoř XVI. vůbec nic proti tomu, aby belgičtí biskupové se k těmto hodnotám vyjádřili kladně. Papežům šlo pouze o to, aby se nezastíral rozdíl mezi pravdou a bludem a také aby svoboda nebyla zneužita. Špatné zkušenosti v tomto směru nabízela Velká francouzská revoluce, která zahájila svoji éru slavnostním apelem na svobodu svědomí – a skončila jednou z nejkrutějších hrůzovlád historie. Proklamace bezbřehé svobody a tolerance se snadno mohou zvrátit v teror proti tzv. „netolerantním“, kam lze bez potíží zařadit všechny, kdo hlásají tzv. korespondenční teorii pravdy, tj. že pravda může být pouze jedna a ne mnoho „pravd“, které si navzájem odporují. Tak učí i Katolická církev.

Velká francouzská revoluce zdaleka nebyla jediným případem, kdy bojovníci za „svobodu svědomí“ připravili katolíkům, zejména kněžím a řeholníkům, krvavou lázeň. V 19. stol. dochází k řadě takových událostí. Papež bl. Pius IX. se s tím setkal v samotném Římě. Právě on hned po svém nástupu r. 1846 dal Církevnímu státu svobodu slova, tisku a shromažďování. Italští liberálové, volající po sjednocení země, jej za to chtěli prohlásit panovníkem jednotné Itálie. Když Pius IX. odmítl s tím, že je na prvém místě hlavou Kristovy Církve a nikoli světským vladařem, stal se okamžitě nepřítelem číslo jedna. Advokát Giuseppe Mazzini vyvolal r. 1848 proti němu povstání, vyhlásil tzv. Římskou republiku a po vzoru francouzských jakobínů začal věznit a popravovat duchovenstvo. Předseda vlády Církevního státu hrabě de Rossi byl zavražděn, Pius IX. si zachránil holý život útěkem do města Gaety v Neapolském království v kočáru bavorského vyslance, přestrojen za obyčejného klerika. Mazziniho tyranie trvala jeden rok a padly jí za oběť tisíce lidí, na prvém místě duchovní osoby. To všechno ve jménu „svobody, tolerance a demokracie“. Když se papež po Mazziniho pádu vrátil zpět do Říma, Evropa užasla nad mírností, s jakou se „vypořádal“ s republikány. Všechny uvězněné v počtu několika tisíc během krátké doby propustil na svobodu a umožnil jim vrátit se ke svému původnímu povolání. Osobám, které se dopustily ve službách Mazziniho kriminálních deliktů a byly za to řádně odsouzeny k smrti nebo dlouholetému vězení, udělil Pius IX. v naprosté většině případů milost, odmítl ji pouze  asi u 10 masových vrahů. Francouzský císař Napoleon III. prohlásil tuto papežovu humánnost za „šílenství“. Přitom právě Pius IX. vydal r. 1864 tzv. „Syllabus“, soupis 80 největších bludů své doby, mezi něž řadí i formulaci, že papež by se měl smířit „s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací“, za což je i dnešními liberály neustále odsuzován. Srovnání s Mazziniho vládou přitom jednoznačně potvrzuje, že „nedemokratický“ Pius IX. prokázal v praxi vysokou míru tolerance a humanismu, zatímco „demokratický“ Mazzini pravý opak.

Protikatolická agresivita byla vlastní i liberálům ve Španělsku a Portugalsku, kde se neustále střídaly pro Církev časy klidu (např. vláda španělské Isabely II.) s obdobím pronásledování. R. 1909 liberálové spolu se socialisty zorganizovali v Barceloně pogrom proti katolíkům a více než sto jich upálili bez jakéhokoliv důvodu na  náměstí. Záminkou byla poprava u lidu oblíbeného španělského socialisty Ferrera. Papež sv. Pius X. se tenkrát obrátil na španělskou vládu s prosbou o milost, ta však jí nedbala. Proticírkevní kruhy si to vysvětlily tak, že papežova žádost byla jen „naoko“, ve skutečnosti naopak prý právě on tajně nabádal k popravě, což měla být pomsta za Ferrerovo útočné protikatolické vystupování. Ferrerova smrt vyhnala lidi do ulic, vytvářely se revoluční výbory a organizovaly teroristické akce proti kněžím, řeholníkům a aktivním laikům, opět ve jménu „demokracie a svobody“.

Různým formám perzekuce se Církev nevyhnula ani v Latinské Americe, kde se do čela národně osvobozeneckého boje postavili bohatí potomci španělských přistěhovalců, tzv. kreolové, smýšlející liberálně a nepřátelsky proti Církvi. Většina jich byla  v zednářských lóžích, které získaly v nově vzniklých státech rozhodující vliv. V Mexiku, Kolumbii a jinde docházelo v 19. stol. i ke krvavému pronásledování. Obětí zednářské nenávisti se stal také ušlechtilý prezident republiky Ekvador Gabriel García Moreno, praktikující katolík, zastřelený r. 1875 na schodech katedrály hlavního města Quita, když z ní vycházel po mši. Jeho „vina“ spočívala v tom, že usiloval o shodu zákonů země s katolickou morálkou.

Když I. vatikánský koncil r. 1870 odsouhlasil dogma o papežské neomylnosti, vyhlásily o pár let později demokratická Francie a parlamentní císařské Německo tzv. „kulturní boj“ proti Katolické církvi, jež prý se stala svojí vírou v papežskou neomylnost „nekulturní“. Úřady zrušily řadu klášterů, stovky kněží se octly ve vězení a mnozí další byli postiženi zákazem kázání, katolické školy a tisk byly z velké části zrušeny. V čele této kampaně, zastavené až koncem 80. let 19. stol., stáli ve Francii premiér Léon Gambetta a v Německu „železný kancléř“ Otto von Bismarck.

Toto jsou jen některé nejkřiklavější případy pronásledování katolíků v 19. stol. těmi, kteří měli plná ústa tolerance a svobody. Proto se nelze divit papežům Řehoři XVI., bl. Piovi IX. a Lvu XIII. (encykliky „Libertas“ a „Immortale Dei“), když tyto ideály odmítali s tím, že pokud nestojí na pevných základech jediné pravdy, která je v Bohu, jsou mylné a mohou se snadno a rychle stát ideovým základem absolutní netolerance a krvavé diktatury.