Staré české přísloví říká, že „i ta nejkrásnější pohádka jednou končí“. Tak je tomu i s naším seriálem “Trochu apologie“. Nebyla to sice v žádném případě pohádka, ale všechno má a musí mít svůj konec. Všechna nejpalčivější témata, která jsou předmětem kontroverze  katolicismu s okolním prostředím, byla vyčerpána. Vynořují se ale pořád nová, proto nebude škodit, když si na závěr vytyčíme některé zásady správné katolické apologie.

Nejprve tedy, co je to vlastně „apologie“. Přesný překlad tohoto řeckého slova zní „obrana“. Víru je třeba slovem i perem bránit, to věděli už za pronásledování křesťanů v prvních třech staletích významní církevní Otcové a spisovatelé. Někteří sami svůj spis  nazvali „Apologie“, např. sv. Justin nebo Tertulian. Hájit věroučné pravdy proti pohanům a proti bludařům pokládali nositelé církevní autority i vzdělaní laikové za povinnost. Krom sv. Justina a Tertuliana vynikli jako věhlasní apologéti křesťanského starověku sv. Irenej, sv. Hippolyt, Origenes, Miltiades, Aristides, sv. Cyprian aj. Předmětem jejich obrany byly hlavně věroučné pravdy, avšak věnovali se také vyvracení dobových pomluv o křesťanech, např. Tertulian odhaluje stupiditu tvrzení, že křesťané ve svých shromážděních praktikují kanibalismus. To vzniklo nepochopením nebo spíš zlomyslným výkladem nauky o přijímání Těla a Krve Páně. Sv. Justin zase uvádí na pravou míru dobové pomluvy představitelů židovstva o Ježíši Kristu jako lháři a podvodníkovi.

Apologie byla od starověku až do 20. stol. předmětem výuky v seminářích a na teologických fakultách. My jsme se v tomto seriálu zaměřili na apologii (obranu) církevní minulosti, která je terčem vytrvalých útoků odpůrců katolické víry. Tady máme své novověké vzory, v 19. stol. např. vynikajícího rakouského apologetu církevních dějin Adalberta Weise, německého intelektuála Johanna Josepha Görrese, francouzského novináře Louise Veuillota aj., ve 20. stol. švýcarského preláta a věhlasného kazatele Roberta Mädera, v současnosti patří bezpochyby k nejlepším apologetům církevních dějin italský žurnalista Vittorio Messori. Z českých katolických apologetů církevní historie vynikli ve 20. stol. farář a katecheta Alois Hlavinka, jezuita Konrád Kubeš a středoškolský profesor dějepisu Jiří Sahula.

Nicméně má apologie církevní minulosti ještě smysl, když se papež Jan Pavel II. u příležitosti jubilea r. 2000 omluvil světu za všechno zlo, které Církev způsobila druhým? Není lépe zaujmout vůči světu pouze kající postoj za hříchy katolíků? O tom, že toto Jan Pavel II. rozhodně nezamýšlel, svědčí vědecká konference o inkvizici, kterou ještě v r. 2000 tento papež sám svolal. Právě na ní odborníci různých národů a náboženských vyznání vyvrátili staleté pomluvy o této instituci, jak jsme o tom psali v našem seriálu. Rovněž tak Vatikán vytrvale brání papeže Pia XII. před pomluvami o údajném mlčení k nacistickým zločinům. Dodejme, nejnověji bylo v Římě publikováno svědectví italského občana židovského původů Ascoliho, jehož otec měl být deportován do Osvětimi, ale papež Pius XII. ho zařadil mezi vatikánské gardisty, aby jej zachránil.

Rozhodujícím kritériem vždycky musí být pravda. Je nutno odsoudit každé jednání jménem Církve, při němž došlo k pohoršení, k neomluvitelnému násilí nebo k jinému hříchu. Katolík nesmí hájit nebo popírat nemravný a nekřesťanský život prelátů včetně papežů v 10. nebo v 15. stol., stejně tak ne praxi poprav lidí pouze za jejich přesvědčení, byť sebezvrácenější, upalování čarodějnic nebo protižidovské pogromy. V těchto bodech při diskusi s nekatolíky stačí říct naprosto jasně a bez křeče „toto nehájím a odsuzuji stejně tak jako vy“. Zároveň ale by měl katolík připomenout, že špatných papežů bylo v dějinách Církve sotva 10 procent, že Církev od prvopočátku až do 13. stol. trest smrti za herezi odmítala a k souhlasu s ním přistoupila teprve po zkušenostech s krutostmi heretiků albigenských, že upalování čarodějnic začalo až ve 14. stol, do té doby je Církev odsuzovala a papežové v 16. a 17. stol. mají zásluhu na likvidaci této pověry a že středověcí papežové vydali cca 300 dokumentů proti pogromům na Židy, v nichž pachatele stíhají exkomunikací. O tom všem jsme v seriálu psali a toto by mělo patřit k náboženskému vzdělání katolíků.

Samozřejmě nelze po věřících chtít, aby detailně ovládali církevní dějiny. Jestliže nějaký odpůrce přijde s tím, že v Holandsku v 15. stol. jakýsi biskup znásilnil dívku, tak katolík pochopitelně nemůže znát všechny biskupy té doby a co který z nich provedl. Proto nebude ani kapitulovat svým souhlasem, ani tohoto biskupa obhajovat, ale řekne naprosto klidně a věcně: „To nevím, nejsem přece encyklopedie biskupů, ale zeptám se odborníků.“ Obyčejně vyjde najevo, že věc je buď vylhaná nebo překroucená. Pokud se ukáže, že šlo o pravdu, tak je třeba to bez křeče odsoudit s tím, že takové chování biskupa bylo něčím netypickým a nelze je vztahovat na všechny církevní hierarchy. Vždyť kolik jen bylo v každém století mezi biskupy světců! Právě toto proticírkevní propaganda dělá: Na základě provinění nějakého hodnostáře generalizuje, jako by takto jednali všichni, zatímco tento biskup či kněz byl výjimkou.

K některým argumentům proticírkevní propagandy není ani třeba mít velkého vzdělání v církevních dějinách, stačí jen znát katechismus a uvažovat zdravým rozumem. Tvrdí-li někdo, že nějaký papež ve středověku „exkomunikoval kometu z Církve“ nebo že v litaniích byla původně invokace „od komety ochraňuj nás Pane…“, tak k vyvrácení tohoto nesmyslu, kdysi publikovaného v tisku, stačí jenom poukázat na základní katechismové pravdy. Jestliže někdo argumentuje proti Církvi třeba tím, že prý kdesi ve Španělsku se našly v ženských klášterech zakopána tělíčka mrtvých dětí jeptišek, které tímto tutlaly své hříchy proti celibátu, tak je třeba se otázat, odkud tento člověk onu „informaci“ čerpal. Zcela určitě z médií, z nějakého pořadu v televizi, z některých stránek internetu apod. Solidní zdroj, jenž by se opíral o autentické prameny, nebude moci uvést, neboť toto je dávno vyvrácená lež.

Katolík 21. století by také měl vědět, že všechny skutečné i vylhané hříchy Církve se nedají ani kvantitativně, ani kvalitativně srovnat s krvavými genocidami novověkých bezbožeckých režimů: s miliony nevinných obětí Velké francouzské revoluce, mezi nimiž dominují venkovští katolíci ve Vendée, s desetimiliony povražděných křesťanů a tzv. „třídních nepřátel“ bolševiky v Sovětském svazu, Číně i jinde, s vyhlazením Židů německými nacisty a jejich vraždami příslušníků jiných národů a v nejnovější době se stamiliony nenarozených dětí, zabitých umělým potratem. Tato argumentace je nejlepší apologií Církve v diskusi s nevěřícími. Ukazuje, že odpad od Boha a boj proti Kristu není cestou k humanizaci společnosti, jak se nám snaží představitelé nejrůznějších –ismů bez Boha namluvit, ale naopak cestou k démonizaci, ke stále větší antihumanizaci světa.

Každý katolík by měl tedy být apologetou své Církve. Je to jeho radostnou povinností. Vždyť zastat se Krista, přítomného zde ve svém mystickém Těle, jímž Církev skutečně je, představuje povznášející a ušlechtilé poslání! Tomu měl napomoci seriál „Trochu apologie“. Ten sice skončil, avšak články na nejrůznější historická témata by se podle možností měly v Immaculatě objevovat nadále, aby formovaly katolíky v apologetickém duchu.