Katolická „kolaborace“ s komunismem…

Ano, čtete dobře, vážení čtenáři. Taková obvinění na adresu Katolické církve se už objevila. Souvisí to s tím, jak média rozmazávají případy duchovních, kteří se octli v seznamech agentů naší bývalé StB. To probíhá i v zahraničí. V Polsku nedávno kněz Tadeusz Isakowicz-Zaleski zveřejnil přes výslovný nesouhlas krakovského arcibiskupství seznam kněží, o nichž se subjektivně domnívá, že na něj „donášeli“ komunistické bezpečnosti. Arcibiskup kardinál Stanislaw Dziwisz uplatnil vůči Otci Isakowiczovi kanonický postih s tím, že vyhodnocení toho, kdo z duchovních, co se octli na seznamu, skutečně škodil, a kdo je bez viny, náleží církevní autoritou jmenované komisi historiků.

V diskusích na některých internetových stránkách se už objevují v této souvislosti útoky proti Církvi pro údajnou „kolaboraci“ s komunismem. Neseriózní přístup mnoha médií vytváří dojem, jako by Katolická církev byla ve skutečnosti spojencem komunistů, tak jako se pěstovala a dosud pěstuje představa, že předtím „kolaborovala s nacismem“. Kdo komunismus na vlastní kůži zažil, tomu není třeba vysvětlovat, jak sprostá je to lež. Nicméně neustále vstupují do produktivního věku lidé, kteří komunismus vůbec nezažili – a právě ti potřebují patřičné informace.

Náboženství – opium lidstva

Nebylo a není komunistické země, v níž by Katolická církev nezakusila kruté pronásledování. Teoretikové komunismu Karl Marx, Friedrich Engels a Vladimír Iljič Lenin se ve svých spisech vyjadřují naprosto jasně: Náboženství je třeba odstranit jako „opium lidstva“. Komunisté vyznávali tzv. „dialektický materialismus“, učili, že Bůh není, existuje pouze hmota, která je v neustálém pohybu a vývoji. Proto všude, kdekoliv se dostali k moci, byla Církev první na řadě mezi jejími obětmi. Papežové naléhavě varovali před nebezpečím komunismu už od r. 1847, kdy bl. Pius IX. vydal encykliku „Qui pluribus“, v níž tuto ideologii odsoudil ostrými slovy jako bezbožné zlo a satanské dílo. Jeho nástupce Lev XIII. ve své sociální encyklice „Rerum novarum“ na adresu socialistů a komunistů píše: „…slibují-li někteří ubohému lidu život bez jakékoliv bolesti a strasti, život oplývající pokojem a nepřetržitými rozkošemi, podvádějí jej a klamou.“ (RN, čl. 14) Nejostřeji odsoudil komunismus papež Pius XI. v encyklice „Divini Redemptoris“ r. 1937.

Francie

Poprvé v dějinách se komunisté dostali k moci revolucí v Paříži r. 1871, kdy nastolili ve francouzském hlavním městě vládu tzv. Pařížské komuny. Trvala pouhé tři měsíce, během té doby však stačili tzv. komunardi zavraždit arcibiskupa Darboye a 62 kněží i aktivních laiků.

Sovětský svaz

Bolševická revoluce v Rusku r. 1917 znamenala pro tuto zemi 70 let komunistické totalitní diktatury. Hned od prvopočátku byla krutě postižena pravoslavná církev, v Rusku nejpočetnější. Desítky jejích biskupů, tisíce kněží a statisíce věřících byly buď zavražděny nebo umučeny v koncentračních táborech, všechny kláštery, semináře a církevní školy pozavírány, drtivá většina chrámů postupně likvidována nebo přestavěna na jiné účely. Náboženství se  nesmělo vyučovat ani ve škole, ani v kostele, ba dokonce ani v rodině doma a v koncentrácích se často octli věřící jen proto, poněvadž vychovávali děti nábožensky a učili je modlit se. Teprve r. 1943 Stalin pod dojmem hrůz druhé světové války umožnil obnovení tří seminářů a otevření několika málo klášterů, jinak se ale na postavení pravoslaví ve společnosti nic nezměnilo, smutné bylo, že na biskupské a metropolitní úřady tajná policie často dosazovala své agenty. Věřící lidé směli vykonávat pouze manuální práce a nemohli zastávat vedoucí funkce, pro jiné profese se vyžadovalo, aby občan byl „vyrovnán s náboženskou otázkou“.

Krvavému teroru neunikla ani Katolická církev, která představovala citelnou menšinu. Hlásily se k ní necelé 2 procenta obyvatelstva, většinou polského, litevského nebo německého původu. R. 1923 se uskutečnil v Moskvě monstrproces s mohylevským arcibiskupem Janem Cieplakem a dalšími katolickými hodnostáři. Rozsudek zněl smrt. Do hry ale vstoupila polská vláda, neboť Cieplak byl polské národnosti. Nabídla sovětské straně výměnu Cieplaka za polského komunistu Karla Radka, vězněného v Polsku. Sověti souhlasili, nicméně Radek později určitě proklínal den, kdy překročil sovětské hranice. Stal se totiž obětí Stalinových čistek ve 30. letech a na základě vykonstruovaného obvinění byl odsouzen k smrti a popraven. Spolu s Cieplakem byl odsouzen k smrti i jeho generální vikář Konstanty Budkiewicz. V jeho případě soud se ani nenamáhal stanovit datum popravy, jednoduše nařídil vyvést ho ze soudní síně na chodbu a tam odstřelit. Na začátku 40. let zůstaly v celém Sovětském svazu v provozu pouze dva katolické chrámy a to proto, poněvadž se nacházely v areálu velvyslanectví cizích států. Teprve po druhé světové válce, kdy SSSR rozšířil své teritorium o pobaltské země a východní část Polska, čímž vzrostl počet katolíků, se postavení Římskokatolické církve stalo identické s postavením pravoslavné církve. V nově získaných teritoriích Haliče a Podkarpatské Rusi (před válkou součásti Československa) žili řeckokatolíci. Jejich církevní organizace byla r. 1946 na základě podvodného tzv. Lvovského synodu zrušena a jejich biskupové a kněží, kteří odmítli přestup k pravoslaví, se octli v sibiřských lágrech, mezi nimi i kardinál Josip Slipyj. Počty katolických duchovních a věřících latinského i byzantského obřadu, kteří se stali v SSSR obětí bolševického teroru, jdou podle historiků do desítek, možná i stovek tisíců.

Sovětský svaz však v meziválečném období nebyl jedinou komunistickou zemí. Již v letech 1919-20 se ruští komunisté pokoušeli o vpád do Evropy. V Maďarsku vznikla tzv. Maďarská republika rad v čele s Bélou Kunem, která během několikaměsíční vlády měla také na svědomí desítky povražděných kněží a řeholních osob. Rudá armáda podnikla též útok na Polsko, kde vznikl samozvaný tzv. Revoluční výbor, jehož nejaktivnějším členem byl Felix Dzerżyński, pozdější nejvyšší velitel obávané sovětské tajné policie pod názvem Čeka. Dle jejich programu mělo být i tady fyzicky zlikvidováno především duchovenstvo. Poláci, ač početně mnohem slabší, se vojensky bránili. V katolických chrámech se dnem i nocí věřící modlili za ochranu země před bolševiky. Jejich nejznámější obětí se stal oblíbený vůdce studující mládeže, kněz Ignacy Skorupka, zastřelený právě ve chvíli, kdy se skláněl nad raněným dobrovolníkem. Rudoarmějci již byli u Varšavy, když se odehrál 15. srpna r. 1920 tzv. „zázrak na Visle“. V řadách útočníků najednou zavládl zmatek a začali ustupovat. Tato změna je připisována mimořádnému zásahu Božímu na přímluvu Panny Marie, ochránkyně a královny Polska.

Mexiko

Komunistická totalita zvítězila ve 20. letech také v Mexiku, kde vládcové země, generálové Obrégon a Calles, svobodní zednáři a zároveň vyznavači marxismu-leninismu, postavili Katolickou církev téměř úplně mimo zákon. Veškerá náboženská aktivita byla trestně stíhána, jen výjimečně se v některých venkovských chrámech povolovalo sloužit mši sv. Tajná policie však často pořádala krutou zábavu, kdy si z lidí vycházejících z kostela po mši udělala střelecký terč a povraždila všechny, včetně žen a dětí, jako poslední padl za oběť kněz. Tyto a další surovosti vedly zoufalé zbožné venkovany k povstání ve jménu „Ježíše Krista Krále“, r. 1925 vydal totiž papež Pius XI. encykliku, jíž ustanovil v celé Církvi tento svátek. Povstalci si říkali „cristeros“ (kristovci). Generál Calles sehrál s nimi ukrutnou hru. Slíbil splnění jejich požadavků náboženské svobody, jestliže složí zbraně. Prostí venkované mu uvěřili. Jakmile však zbraně odevzdali, byli ihned zatčeni a minimálně 5 tisíc jich bylo postříleno. Proticírkevní teror trval až do r. 1936 a padlo mu za oběť cca 50 tisíc duchovních a laiků. Nejznámějším z nich je jezuita bl. Miguel Pro, křivě obviněn z atentátu na generála Obrégona. Tento diktátor chtěl mj. zničit posvátné palladium Mexika, obraz Panny Marie Guadalupské. Poslal k němu bombu zabalenou do velké kytice, ta však obrazu vůbec neublížila, což je považováno za zázrak. Komunisté spolu s anarchisty a zednáři zahájili kruté pronásledování Církve i ve Španělsku, to však bude předmětem samostatného pojednání v některém z dalších pokračování tohoto seriálu.

NDR, Polsko

Po druhé světové válce se řada východoevropských států stala komunistickými. Ve všech byla Církev pronásledována, i když míra perzekuce se v jednotlivých zemích lišila. Nejvolnější poměry ve vztahu ke křesťanství vládly v Polsku a tzv. Východním Německu (NDR). Biskupové měli relativní svobodu při řízení diecézí, kněží v pastoraci mohli svobodně organizovat výuku náboženství v kostele nebo na faře, fungovaly v omezené míře i kláštery, náboženské organizace a církevní tisk, v Polsku dokonce i několik církevních škol, mezi nimi též Katolická univerzita v Lublině. To bylo způsobeno v případě Polska vysokou religiozitou obyvatelstva, která neumožňovala tak ostrá opatření jako v jiných komunistických státech, neboť existovala reálná hrozba povstání věřících, v případě NDR zase naopak enormně nízkou religiozitou, kdy režim nepovažoval křesťanské církve (většinu tvořili evangelíci) za příliš velké nebezpečí, nehledě k mezinárodním vazbám, kdy komunistický stát neměl zájem na tom, aby byl srovnáván s nacistickým, jehož představitelé byli v Norimberku souzeni mj. i za teror proti křesťanům. Nicméně ani tyto volnější poměry nezabránily mnoha aktům zvůle a násilí, polský primas kardinál Stefan Wyszyński strávil tři roky v internaci podobně jako několik dalších biskupů, vztahy mezi Církví a státem byly neustále napjaté, neboť úřady bránily stavbám kostelů, kladly Církvi nejrůznější administrativní překážky a vedly ostouzecí kampaň v médiích. R. 1984 byl polskou komunistickou tajnou policií sadisticky zavražděn statečný kněz Jerzy Popieluszko, který ve svých kázáních pranýřoval porušování lidských práv režimem.

Rumunsko, Bulharsko, Albánie

V převážně pravoslavném Rumunsku a Bulharsku byla situace téměř totožná se sovětskou. Bestiální brutalitou vůči katolíkům proslulo zvláště Bulharsko, kde na konci 40. let byly v horách vyvražděny celé katolické osady i s malými dětmi, obětí krutého mučení a vraždy se stal biskup bl. Eugen Bosilkov. Nejdále zašla Albánie, která se r. 1967 prohlásila „prvním ateistickým státem světa“ a veškerý náboženský kult postavila mimo zákon. Za četbu bible nebo odsloužení mše v soukromí následoval trest smrti. Volnější poměry panovaly v Jugoslávii, kde si křesťanské církve mohly uvnitř církevních prostor organizovat všechno podle své libosti bez zásahu komunistické moci, tím více ale bylo pod trestem zakázáno vyvíjet jakoukoliv  aktivitu navenek. V zemi fungovaly kláštery, katolické organizace a tisk, ale byla uplatňována tvrdá diskriminace vůči věřícím v zaměstnání, především ve školství. Mnoho duchovních prošlo komunistickými věznicemi a koncentračními tábory, nespravedlivě odsouzen byl i záhřebský arcibiskup a kardinál bl. Alois Stěpinac.

Československo, Maďarsko

V Československu a Maďarsku komunisté zrušili všechny kláštery (v Maďarsku jich několik málo obnovili za částečného uvolnění v r. 1956), organizace, církevní školy a tisk (jednostranně vnutili Církvi periodika řízená „prověřenými“ redaktory, kteří často ani nebyli věřícími a v nichž se náboženské články a informace objevovaly poskrovnu, např. české „Katolické noviny“). Náboženství se mohlo ve škole vyučovat pouze jako nepovinný předmět na základě přihlášky podepsané oběma rodiči, kteří byli vystaveni hrubému nátlaku ze strany školy i zaměstnavatele. Kněz podléhal „dozoru“ tzv. církevního tajemníka, který mu mohl kdykoliv odebrat státní souhlas k výkonu duchovenské služby. V praxi to znamenalo, že směl pouze vysluhovat svátostmi a nic víc. Jakákoliv náboženská horlivost, např. práce s mládeží, byla trestána buď přeložením nebo odejmutím státního souhlasu, což znamenalo, že kněz musel jít pracovat manuálně. Častokrát k tomu stačilo jen málo, třeba jen to, že mu chodilo příliš mnoho lidí do kostela. To všechno kodifikovaly u nás tzv. říjnové zákony z r. 1949. Odpor biskupů, především pražského arcibiskupa a později kardinála Josefa Berana, vedl k jejich internaci mimo diecézi, maďarský primas kardinál József Mindszénthy byl po krutém mučení odsouzen ve vykonstruovaném monstrprocesu r. 1949 na doživotí, tisíce kněží a řeholních osob v obou zemích prošly komunistickými věznicemi a koncentračními tábory. V těchto „zařízeních“ se octlo také velké množství katolických laiků. Ti byli diskriminováni také v zaměstnání, povolání učitele nebo kulturního pracovníka bylo pro ně nedostupné. Komunistický režim dosazoval do čela Církve v obou zemích místo internovaných nebo vězněných biskupů kapitulní vikáře, z nichž většina náležela ke kolaborantskému, státem řízenému hnutí pod pláštíkem mírového programu (u nás tzv. Mírové hnutí duchovenstva, později nazvané „Pacem in terris“).

Korea, Čína

Za zmínku stojí též situace v azijských komunistických státech. V Severní Koreji bylo křesťanství fakticky postaveno už v 50. letech úplně mimo zákon, v dalších zemích byl aplikován sovětský vzor. V Číně r. 1958 se pokusil komunistický režim oddělit katolíky od Vatikánu založením tzv. Vlasteneckého sdružení čínských katolíků, kdy někteří biskupové přistoupili na spolupráci s režimem a přes nesouhlas Sv. stolce udělili biskupské svěcení takovým, které prosazovala státní moc. Tím vznikla schizmatická „vlastenecká církev“, která však nezískala většinu věřících. Ti zůstali převážně věrni těm biskupům, kteří si uchovali své spojení s Římem. Tato pravověrná římská církev byla postavena mimo zákon a její duchovenstvo i věřící často hynuli v koncentračních táborech. R. 1967 podle albánského vzoru se i Čína prohlásila „ateistickým státem“ a zakázala všechny náboženské kulty. Ty byly povoleny až po pádu diktátora Mao Ce-tunga r. 1976, s výjimkou římskokatolického. Katolíci věrní Římu jsou dodnes v Číně zakázáni a podrobeni krutému pronásledování, zatímco schizmatická tzv. Vlastenecká církev nadále světí biskupy a vyzývá věřící ženy, aby u druhého těhotenství splnily „pod hříchem“ svoji „vlasteneckou“ povinnost a šly na potrat.

Taková jsou fakta. Nikdo rozumný samozřejmě nepopře, že Církev patřila k jedněm z prvních obětí zločinného komunismu, který má na svědomí ve 20. stol. ve světě cca 100 milionů nevinných lidských životů. Počet křesťanů, zejména katolíků a pravoslavných, čítá desítky milionů. Argumentovat tady určitou menšinou kněží nebo i laiků, spolupracujících s režimem a ignorovat proticírkevní teror s miliony mučedníků, je přímo podlostí. Nota bene i mezi údajnými „kolaboranty“ nutno rozlišovat. Zdaleka ne každý duchovní, který např. u nás náležel k Pacem in terris, byl „zrádcem“, mnozí se domnívali, byť mylně, že tím něco pro Církev zachraňují a rozhodně nikomu neškodili. Katolická církev v konfrontaci s komunistickou totalitou jako celek obstála se ctí a je třeba nebát se toto hlásat.