Protikatolická propaganda často zdůrazňuje: Církev ve středověku svojí intolerancí se ukázala být zaostalou vůči pohanům a mohamedánům, kteří projevili podstatně více snášenlivosti.

Opravdu? Srovnejme si fakta: Pohanská Římská říše až do Konstantinova Milánského ediktu r. 313 krvavě pronásledovala křesťany, což je dostatečně známo. Ale od r. 381 za císaře Theodosia se křesťanství v Římské říši stalo státním náboženstvím. Kdy došlo po tomto datu ke krvavému pronásledování pohanů ze strany křesťanů? Je pravdou, že ve městech byl pohanský kult zakázán a dosavadní pohanské chrámy přebudovány na křesťanské (např. kostel Santa Maria sopra Minerva v Římě), protože křesťanská společnost nemohla trpět posvátnou prostituci, spjatou s pohanským kultem a v některých římských provinciích i lidské oběti. Pohanské rituály byly tolerovány pouze na odlehlém venkově. Nikde se však nesetkáváme s násilným nucením ke křtu nebo dokonce s vězněním či popravami pohanů. Ti mají své vlivné zastoupení v senátu, v zemi funguje plejáda nekřesťanských škol, pěstujících platónskou filozofii. Tolerance křesťanského státu vůči pohanům stojí v příkrém protikladu k předchozí kruté intoleranci pohanského císařského Říma vůči křesťanům. V kterých učebnicích dějepisu se však žáci dozvědí tento rozdíl?

Ani raně křesťanské christianizaci se nedá vytknout násilí vůči pohanům, jedinou výjimku představuje křest Sasů císařem Karlem Velikým, což ale vyvolalo kategorický nesouhlas církevních představených, zvláště panovníkova rádce mnicha Alkuina. O toleranci křesťanů vůči pohanům nejlépe svědčí fakt, že ještě roku 1169, tedy v době téměř už vrcholného středověku, se konaly na Rujaně bohoslužby ve Svantovítově chrámu ke cti tohoto pohanského boha. Pohanské kmeny oné doby se však chovaly ke křesťanům zcela jinak. Důkazem je množství katolických misionářů, kteří nalezli při svém hlásání Krista mučednickou smrt, sv. Bonifác u pohanských Frísů, náš sv. Vojtěch u pohanských Prusů atd.

Velice oblíbeným šlágrem protikatolické agitace je údajná „snášenlivost“ mohamedánů. Skutečnost je taková, že muslimští nájezdníci v 7.-8. století krvavým pronásledováním zcela zničili křesťanství v severní Africe, kalif Omar dal spálit alexandrijskou knihovnu, obsahující kromě antické literatury i křesťanské spisy. Na obsazeném Pyrenejském poloostrově sice mnozí kalifové v 9.-11. stol. byli vůči křesťanům tolerantní, ponechali jim chrámy a nebránili bohoslužbám, nicméně situace se pro křesťany podstatně zhoršila ve 12. stol. Rostoucí perzekuce katolíků byla vlastní příčinou národně osvobozeneckého boje Španělů, tzv. reconquisty. Současní obdivovatelé tolerance mohamedánských Maurů, vládnoucích ve Španělsku, však zapomínají, že tutéž toleranci prokazovaly i křesťanské státy na Pyrenejském poloostrově vůči kultu Mohamedovu. Islám měl v Aragonii a ve všech dalších katolických knížectvích Španělska naprostou svobodu kultu až do 90. let 15. stol., kdy z politických důvodů byli všichni Arabové z Pyrenejského poloostrova vyhnáni, což se samozřejmě nedá schvalovat.

Náboženskou snášenlivost projevili i křižáci v Palestině. Faktem je, že dokud tam vládli arabští kalifové, nečinili křesťanským poutníkům do Jeruzaléma žádné potíže, rovněž tak palestinští křesťané se těšili náboženské svobodě, proto také nikdo v Evropě nevolal po křížových výpravách. Situace se změnila až v 70. letech 11. stol., kdy Arabové byli z Palestiny vytlačeni Seldžuckými Turky, rovněž mohamedány. Ti se napáchali velkého množství těžko popsatelných bestialit vůči křesťanům, zejména vůči poutníkům na svatá místa, proto došlo ke křižáckým výpravám, které přes všechny chyby jejich vůdců byly obrannými a nikoli útočnými válkami. Je bohužel pravdou, že r. 1099 křižáci v Jeruzalémě, jenž se jim nechtěl vzdát, vyvraždili značný počet muslimského obyvatelstva, což je nutno odsoudit (jak ostatně učinili i nositelé tehdejší církevní autority včetně papeže Paschala II.), nicméně je rovněž pravdou, že v latinském Jeruzalémském království měli mohamedáni plnou náboženskou svobodu, takže když r. 1183 padl Jeruzalém opět do rukou Turků, kteří zajali posledního krále Quida, místní muslimové plakali a žádali, aby se katolické království vrátilo zpět. Pod křesťanským panovníkem se jim žilo lépe než pod tureckým sultánem – svým souvěrcem. Proč téměř nikdo nepoukáže i na tuto stránku dějin Církve, na tento příklad tolerance?

O skutečné „toleranci“ islámu vůči křesťanům nás nepoučuje pouze minulost, nýbrž i současnost. V celém mohamedánském světě jen dvě země respektují náboženskou svobodu vyznavačů Kristových: Sýrie a Jordánsko. Všude jinde zakoušejí křesťané větší či menší pronásledování, snad nejhorší v Saudské Arábii, kde podle zákona je možno uložit trest smrti za pouhé vlastnictví bible. V Súdánu a na některých ostrovech Indonézie (např. Molukki) probíhá už léta systematická genocida křesťanů za blahosklonného přihlížení OSN a dalších světových organizací. To už je ale jiné téma, související s protikřesťanskými náladami dnešního světa, podléhajícího nejrůznějším novověkým -ismům. Sem patří i odpověď na otázku, proč právě Katolická církev musí být vylíčena v těch nejčernějších barvách jako „intolerantní“, zatímco všichni ostatní jako „tolerantní“. Touto problematikou se budeme ještě zabývat.